Obsahy(1)
Gabriela Beňačková v titulní roli zpěvačky Eliny Makropulos, která díky elixíru mládí získala věčnou nesmrtelnost. Záznam slavné opery z Mahenova divadla v Brně. Opera Věc Makropulos, kterou Leoš Janáček zkomponoval podle dramatu Karla Čapka, se vrací do Brna. Zde se také - v budově dnešního Mahenova divadla - v roce 1926 konala premiéra. Ve stejném prostředí jako kdysi se odehraje slavný příběh zpěvačky Eliny Makropulos, která díky elixíru získala věčnou nesmrtelnost a mládí, ale ne věčné štěstí. Po 300 letech úspěšného a naplno prožitého života touží po vysvobozující smrti. Janáček se ztotožnil s názorem, že se nelze stavět proti přirozenému běhu života a že právě jistota smrti dělá život krásným a smysluplným. Vytvořil svébytné hudebně dramatické dílo, které i dnes oslovuje diváka silným obsahovým nábojem i nezaměnitelnou hudební řečí. Nastudování inscenace se tentokrát ujali spolu s operním souborem Národního divadla v Brně dirigent Oliver Dohnányi a režisér Tomáš Šimerda, v hlavní roli hostuje Gabriela Beňačková a v roli Gregora Roman Sadnik. (Česká televize)
(více)Recenze (3)
Výtečná Beňačková v hlavní roli opery, která - jakkoliv je z hudebního hlediska výtečná - bohužel nedrží jakousi lehkost své brilantní předlohy. Kde Čapkova Markopulka navzdory závažnému tématu zůstává překvapivě civilní, z Janáčkova opusu stříká teatrální patos na všechny strany. Toto nastudování navíc trpí podivnou scénografií, která je zároveň doslovně ilustrativní, nadsazená i minimalistická (zcela civilní psací stůl a obrovské kašírované knihy v jinak relativně prázdné právníkově kanceláři), a jeho záznam potom komentářem, který před každým dějstvím pečlivě vyslepičí všechny dějové zvraty - u opery zpívané v italštině bych to při absenci titulků pochopil, ale u české opery, které není vůbec těžké rozumět, mi to přijde takřka sabotážní. ()
Janáčka takříkajíc obdivuju vždy a všude, neklasické klasice se nebráním, ale nemůžu se ubránit dojmu, že mezižánrový transfer divadelní hra - libreto vyžaduje tak trochu víc zásahů a úprav, než tomu bylo zde... ()
Opera je v otázce formy již od dob působení florentské Cameraty v 16. století, kolbištěm trvalého boje mezi směrem holdujícím naprosté melodice, po případě vůbec stránce ryze hudební, bez zvláštního přihlédnutí k pravému výrazu dramatickému, a směrem, který naopak staví dramatický aspekt do popředí. Po staletích privilegované melodie a hudební složky obecné, přichází v 18. století zejména Christoph Willibald Gluck a v 19. století sám Richard Wagner, skladatelé, kteří odmítali rozhodného významu hudební složky a opírajíc se o florentské reformy a hudební antické drama, emancipují složku dějovou a naopak, razí úlohu orchestru v područí textu, osvětlujíc duševní a vnější výraz, jevištního dění. (K. Stecker) A nyní, proč to zde zmiňuji. 20. století totiž mělo v kontextu světové opery podobné ambice, Leoš Janáček, který stanul na jeho tvůrčím vrcholu, pravděpodobně použil jako jeden z prvních námět, v podobě prosaického libreta, čímž fakticky učinil další krok k restrikci melodiky a hudebního výrazu. Neboť se jedná zcela o koncesi autora, není v moci této kritiky spekulovat o tom, zdali Leoš Janáček v případě opery Věc Makropulos, nepodřídil tímto krokem hudební výraz dějovému aspektu přespříliš, pouze se snaží upozornit na to, že některé pasáže prozaického textu, působí po zhudebnění možná až křečovitým dojmem. V roce 1923, kdy Janáček započne práci na své, v pořadí osmé opeře, je mu bezmála sedmdesát let a za sebou má již taková operní díla jako: Její pastorkyně na motiv dramatu Gabriely Preissové a Výlety pana Broučka, komponované podle románu Svatopluka Čecha. Následná inspirace přichází znenadání z rok starého dramatu Karla Čapka. Janáček nikterak nevyčkává na souhlas pro zhudebnění a v roce 1926, nechává z prostředí operního sálu a advokátních kanceláří, vyznít memento mori, pointu Čapkova dramatu, v ústředním motivu své předposlední opery. Ono zaryté dogma na okrajové znalosti Janáčkovy tvorby, je představa Janáčka, jako autora hudby, vycházející ryze ze základu lidové kultury, a tedy všeobecné pojetí Janáčka ve vztahu s moravským folklórem. (Zde vycházím z osobní zkušenosti.)Rozhodně zde nechci tento vzah nějakým způsobem bagatelizovat, nebo jej dokonce popřít, chci jen poukázat na řadu stěžejních děl, kdy tato spojitost postrádá jakéhokoliv kontextu. Jedním z příkladů je právě opera Věc Makropulos, Recenze Žánr opery je koncepčně i recepčně natolik složitou záležitostí, že jeho hodnocení si vyžaduje nutnou míru zkušeností. Doznám, že mé zkušenosti s tímto druhem scénického provedení jsou pramalé a proto bych zde také nerad porovnával a hledal odpovědi, zdali Vlasta Fialová, či Jana Štěpánková, nebo v současnosti hojně zmiňovaná Mardi Byers ztvární nejlépe hlavní roli Emilie Marty v Janáčkově opeře, ale zaměřím se na jeden z aspektů, spíše z obecné roviny. Po zhlédnutí druhého dějství byvše pro mne pozoruhodné, jakým způsobem Janáček s titulní postavou Emilii Marty pracuje, navzdory Čapkové postavě, která se stává spřízněna se svým osudem, vidí skladatel svou hrdinku jinak, jako zoufalou a trpící ženu. Osobně se domnívám, že to nebyl ani zdaleka špatný přístup, Leoš Janáček měl pravděpodobně v hlavě zcela jiné dílo, už když žádal o souhlas pro zhudebnění stávajícího dramatu. Důkazem jest i Janáčkova rezignace v závěru opery, proti způsobu Čapkova zakončení předkládá Janáček skon Emilie Marty. Způsob Janáčkovi práce i s ostatními postavami, tak vymanil, příběh z mého povědomí volné a odlehčené formy Čapkova dramatu a dává představit motiv touhy po nesmrtelnosti, konfrontující se stále, s nekompromisně plynoucím časem lidských životů v poněkud vážnější a uvěřitelnější podobě. () (méně) (více)