Obsahy(1)
Inspirující příběh dvou rockových veteránů a jejich přátelství. Anvil byla populární metalová kapela v osmdesátých letech 20. století, která na nějaký čas zmizela, ale pak se opět vrátila na scénu. (oficiální text distributora)
Videa (2)
Recenze (47)
OMG! Úplně celý film jsem si myslel, že je to fiktivní dokument, něco jako Spinal Tap... já jsem o Anvil nikdy neslyšel!!! A většina těch scén ve filmu tak na mě i působila - jako kdyby to vše bylo (velmi pečlivě) zinscenované... Protože jsou tu úplně všechny možné klišé z rockerského života...všechny! Jako kdyby si někdo udělal jejich seznam a pak je do filmu zařadil. Ale většina přitom působila tak komicky. Roztržky mezi členy kapely. Prezentace jejich úchylek (malování prázdných ulic). Podpora od rodičů/těžké dětství. Problémy s nahrávací společností. Problémy s promotéry z Prahy:) Nestihnutí vlaku na cestě po Evropě.. Tohle a miliony dalších... Jenom drogové excesy chyběly. Ale vždyť to působilo jako komedie! Shánět peníze na vydání desky telefonickým prodejem brejlí?? Jak jsem mohl tušit, že to je doopravdy:D Tyjo, tak to jsem se dobře ztrapnil no.. jdu si je naposlouchat:) ()
To nemůže být pravda. To prostě nemůže být pravda! Anvil je kapela, jejíž název většině lidí vůbec nic neřekne, přesto se k jejímu odkazu hlásí řada významných rockových a metalových hudebníků. A já jako člověk, který viděl fiktivní dokument Hraje skupina Spinal Tap, jsem se zpočátku zdráhal uvěřit (a vlastně tomu stále nevěřím), že kapela, o které se oslavně vyjadřují např. Lemmy z Motörhead, Lars Ulrich z Metallicy nebo otylý Slash, by mohla skutečně existovat, aniž ji kdokoliv zná. A mému přetrvávajícímu pocitu nedůvěry a paranoie příliš nepřispívají ani „náhody“ (nezáměrné) - bubeník Anvilu se jmenuje Robb Reiner a pokud si vyhledáte jméno tvůrce, který stojí za Spinal Tap, pochopíte, na co narážím, (záměrné) - návštěva Stonehenge a krátký záběr na legendární jedenáctistupňovou aparaturu, které celou domněnku o nepravosti podporují. Po projetí googlu na vás sice vyskočí tisíce odkazů, které existenci a autenticitu Anvilu potvrzují, ale nikdo mi nevymluví, že je snímek zela záměrně koncipován a natočen tak, aby působil jako mockumentary. Ať už je pravda jakákoliv, můj názor, že se jedná o vynikající podívanou, která vás v jednu chvíli dojme vyprávěním dvou padesátníků, kteří se přes 30 let snaží urvat svůj kus žvance z metalového koláče, a vzápětí za zvuků řízného hevíku přiměje vztyčit paroháče vysoko nad hlavu, nic nezmění. ()
Lemmy: "Musíš být ve správný čas na správným místě". ANVIL v začátku 80.let měla na to, aby se stala velkou hvězdou. Ale jenom o muzice a skvělých živých vystoupeních to není. METALLICA a další podepisují velké smlouvy s nahrávacíma společnostma velkého formátu. ANVIL vydávají desky u nezávislého labelu. Velký kapely mají vlastní týmy managerů. ANVIL nemají nic. Pouze velký sen být velkou rockovou hvězdou. Ten sen se jich drží přes 30 let. Dnes většinou padesátníci dřou v normální práci, aby svůj sen udrželi. Takto jak to je v dokumentu, to funguje u většiny malých a neznámých kapel. Hudbu dělají pro radost a fanoušky, na turné si berou dovolené, pro nahrání desky si berou půjčky a jsou rádi, když na ně přijde aspoň pár fanoušků. Kapele bych asi doporučil kašlat na dodavatelé a překupníčky a prodávat muziku sami. Což nakonec i na konci začnou dělat. ()
Přiznám se, že tenhle dokument bych neobjevila, kdyby nebylo Trenta Reznora z NIN a jeho vychvalování. Takže jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám a koukla na to. Sice metal neposlouchám, ale rozhodně nelituju. Je to hlavně o oddanosti k hudbě a nepřestávající víře, že se těm dvěma chlapíkům splní i po padesátce velký hudební sen. ()
Slash to pekne zhrnul na konci... Takúto dobu spolu vytržali Stouni, The Who a Anvil. Ale zatiaľ čo prvé dve menované kapely držali možno po kope aj sláva, prachy a manažéri, Anviláci 30 rokov tlačí dopredu len neskutočná vytrvalosť, láska k heavy metalu a možno fakt slepá vidina toho, že raz sa konečne dočkajú a prijde zaslúžený úspech a uznanie, aké sa dostalo všetkým kapelám, s ktorými začínali (Bon Jovi, Metallica, Motörhead) a ktoré teraz prehadzujú doma peniaze vidlami, zatiaľ čo Anviláci si berú bočáka popri práci, aby mali za čo zaplatiť nahrávanie albumu...Takú zapálenosť a vytrvalosť, to som v tejto branži ešte nevidel. Každý dokument o nejakej inej rockovej legende je povačšinou sled drogových a alkoholových exscesov, že z toho máte dojem, že sláva im nakoniec proste spadla z neba sama, zatiaľ čo "Anviláci" sa krvopotne otrocky snažia a bez výsledku. Ale veľké sympatie a rešpekt páni. Hold, shit happens. ()
Reklama