Manila ve spárech světla

Letošní LFŠ mi připravila dva vrcholné filmové zážitky a děj obou, Manily i Rocca a jeho bratrů, se kupodivu točil kolem stejné situace – přežívání chudých venkovanů ve velkoměstě. Zajímalo by mě, jestli je to náhoda, jestli ve mně zarezonovala devadesátá léta strávená v Praze nebo jestli se mi na stará kolena přece jen dostavuje cosi jako sociální cítění. — Silný, syrový snímek, přirozeně a ústrojně pracující s výrazovými prostředky euroamerických psychedelických experimentů (přerývané střihy jako z Bezstarostné jízdy, minimalistický syntezátorový soundtrack, přehušťování zvukové stopy hlukovými skrumážemi, za jaké by se nestyděl ani Lynchův dvorní zvukař Alan Splet). Živé městské scenérie, úporně se vracející obraz průčelí domu, v kterém hlavní hrdina tuší místo nedobrovolného pobytu své milé, mrazivá juxtapozice „ekonomické“ mužské a násilím vynucované ženské prostituce, neúprosná samozřejmost, s jakou se život odvíjí dál bez ohledu na šťastné i tragické okamžiky a uměřené zobrazení toho všeho beze snahy omračovat šokujícími záběry a povrchovou brutalitou. Mimořádný film s univerzální výpovědní hodnotou. (07.08.2016)

Zostať v 70-tych rokoch v Manile bez peňazí malo asi len pár riešení. Vrátiť sa domov na vidiek, prípadne sa zamestnať na stavbe, kde ťa budú zdierať. Alebo môžeš pracovať ako prostitút. A ak máš šťastie, tak stretneš v tej mizérii pár dobrých ľudí. A možno aj lásku. Špinavé, smutné, ťaživé a skoro skutočné. (31.01.2024)

Působivé sociální drama ve všech ohledech, příběh mladíka, který se vydá do hlavního města kvůli dívce, chce ji najít, přestala mu psát a on má o ni strach, mi byl srozumitelný a díky jeho vzpomínkám jsem se dozvěděla vše, co jsem potřebovala vědět.. Vyobrazení života chudých a prostých lidí se povedlo na výbornou, působilo na mě tísnivě a věrohodně, ve finále hodně smutné pokoukání.. (02.02.2024)

Ze začátku ten film působí až jako dokument, vtahující svého diváka do autenticky snímaného prostředí, a ke konci zas jako děsivý sen, plný hroutících se situací a vyústění až do zoufale bezvýchodiskového propadu... Trvalo mi dlouho, než jsem začal v Manile více vnímat souvislý příběh, který by mě současně plně zasahoval, ač nejedna scéna z hromadné práce dělníků na stavbě (včetně odlehčené chvilky předváděného zpěvu, záhy vystřídané drtivou tragedií) nebo samotný kontrast při přechodu ze slumů či pracoviště do velkoměsta mě dostatečně poutaly. Pár scén možná díky svému dokumentárnímu stylu na mě dýchalo menším chladem, ale zaskočeného střetem s homosexuální prostitucí (obzvlášť ve filmu 70. let až nečekaně!) z pohledu hlavního hrdiny v neznámém světě velkoměsta, mě Manila coby film stále více vtahovala a coby město až nepříjemně odhalovala často tu snad nejhorší možnou tvář bídy a špíny sociální i morální – tvář světa, který zažitými okolnostmi vyburcuje i nesmělého návštěvníka, původně ještě hledajícího lásku, nový život i pochopení. Ve filipínské kinematografii mimo tvorbu Lava Diaze jsem zatím také novým návštěvníkem, ale tohle byl zajímavý zážitek s působivým gradováním od částečného hraného dokumentu až do žánrových motivů tragické romance či malého thrilleru o pomstě. [80%] (30.01.2024)

Důvěřiví venkované ve spárech nemilosrdného velkoměsta, jejichž nevinnost a ideály jsou rozcupovány ještě dřív než se stačí nalokat všudypřítomného smogu, vedou pod štíty křiklavých neonů tvrdý boj o kousek žvance, o zachování vlastní důstojnosti a o přežití. Režisér Lino Brocka použil tento vděčný filmařský námět, aby představil filipínskou metropoli jako zkorumpovanou a špinavou urbanistickou džungli. Nemazlí se s postavami ani s divákem a výsledek je surový a velmi působivý. Scéna, kdy si jeden mladík záměrně típne cigaretu do vlastní dlaně, aby fyzickou bolestí podusil tu psychickou a sebral odvahu vyslovit nevyslovitelné, patří k těm nejintenzivnějším. Mrazivý portrét skutečné tváře Manily jak ji v žádném cestovním katalogu neuvidíme. (27.05.2012)