Lůno

Hodně rozpačité dojmy. Na jedné straně vizuálně robustní a meditativní styl Benedeka Flieghaufa podpořený nádhernou kamerou a výpravou v téměř bergmanovském bezčasí, na druhou stranu nutnost konstruovat hypotetickou situaci a jakýsi "über"freudiánský paradox, v němž se symbolické zdvojení matka-milenka stává biologickou realitou. Právě v té hypotetičnosti možná tkví zásadní problém - ačkoli režisér přiznává fascinaci genetickým determinismem, jediný, kdo by mohl tenhle film adekvátně posoudit, je psychoanalytik. Jde tu prostě víc o symbolické než "tvrdě vědecké" ztvárnění fantazie o matce, které není vázána neprostupným tabu. V Lůně je spousta výborně vystavěných situací, na druhou stranu v něm vidím velké napětí mezi Fliegaufovou metodou "chladného pozorovatele" a zúčastněného komentátora. Přišlo mi, že nikdo na place (pochopitelně) nevěděl, co si o příběhu a vztazích postav myslet - je to tak nesmírně složité a spekulativní, že se celý film uhnízdil na hodně nestabilním podloží mixu dramatu, romantického filmu a pohádky. Následkem toho se z něj vytratil ohromující dojem soustředěnosti, jaký jsem pociťoval při sledování Dealera a občas se do něj vkrádá dojem brilantně natočené bezpohlavnosti. (10.08.2011)

Tak spojovací článek mezi opočlověkem a homo sapiens nevyhynul, byl spatřen na britských ostrovech a dostal jméno Matt Smith, to vysvětluje jeho výběr, coby vhodného objektu ke klonování, já bych ovšem volila raději formaldehyd... Tolik k obsazení mužské role, která mně narušila veškeré soustředění v pod nehty zalézajícím, bezútěšném čekání na dozrávajícího milence. Konečný mírný nadprůměr tak vděčí námětu, nehostinné kameře, jedinému možnému konci a pasivnímu odevzdání se Evy Green. (15.10.2013)

Fliegaufem nastolené oidipovské drama přivedené do extrému na mě v kině sice působilo do velké míry vykonstruovaně a uměle; na druhou stranu když jsem situaci přijal jako danou, přestal o ní přemýšlet, a na místo toho se zaměřil na motivaci a rozhodnutí hlavních i vedlejších postav, rázem se z Lůna stal jeden z nejpodnětnějších filmů letošního roku. Fliegauf klade otázky etické i morální a přitom sám jako autor zaujímá ambivalentní postoj a nevnucuje nám ani náznakem nějaká východiska či názory. Když se pak po filmu po plátně v naprostém tichu začnou sunout závěrečné titulky, můžete si popřemýšlet nad tím, jaký je váš vlastní názor...a možná zjistíte, že je váš postoj k tématům filmu stejně nejednoznačný, jako vztah Rebeccy a Thomase. (04.09.2011)

Po mnoha stranách (a obzvlášť po té vizuální a psychologické) je Womb naprosto epickým dílem. Ve zdánlivě klidně plynoucím ději je maximum tenze a dechberoucích záběrů, to všechno propleteno velmi kontroverzní tématikou. A jediný pohled Evy Green ve mně dokázal vyvolat stavy panické úzkosti. Možná až mrazivě dobré, a snad i to je důvodem, proč se nemůžu odhodlat k plnému počtu. (11.08.2011)

Případ pro Freuda. Puritáni by mohli říct, že je to zvrhlé. Já říkám kontroverzní. Děj pomalu vleče, doprovodná hudba takřka neexistuje, ale překvapivě jsem to dokázal skousnout, možná proto, že tím vynikala napjatá atmosféra. Vadilo mi, že z dialogů nebylo jasné, jestli jde o klon nebo těhotenství. Samotný příběh je až trapně jednoduchý, ale nosné je to, jaké otázky přináší, to je síla. Pointa je taková, že člověk by si měl důkladně promyslet, co dělá; a také že nesobecký skutek často bývá dobrý skutek s určitou dávkou vypočítavosti (v dobrém slova smyslu). # [viděno: monitor, 5.1] # příběh 6 | hudba 1 | humor 0 | akce 0 | napětí 1 | pustil bych si znovu 5 (08.12.2012)