Koncert

Neuvěřitelné se stalo skutečností, tedy alespoň v této roztodivné komedii, které tři uvedená žánrová zařazení rozhodně nestačí... Už začátek se nese v duchu "Dannyho parťáků", rozumí se hezky po slovansku, aby se prudce stočil do polohy libovolné veselohry od Kusturici, v některých pasážích dosahujíc i jihočeských Hoštic. A když už jsme blahosklonně naladěni na odlehčené téma, začnou se ještě napůl v legraci vytahovat politické křivdy, sociální nerovnosti a štulce pod žebra Rusům, Židům a dalším, dobře se parodujícím etnikům, až přes všechnu tu srandu dospějeme k rozděleným rodinám, zničeným kariérám a přetrhaným snům s tragickými důsledky. Ani moje pocity by se nemohly spojit v celek (jako bych se dívala na několik filmů, pomíchaných ve střižně) nebýt kompaktního prvku, kterým se stává hudba - nejen, že jí vděčím za každý trylek, kterým přerušila scénky, přesahující míru dobrého vkusu, ale především za tu desetiminutovou husinu, kterou mi v samotném závěru způsobila spolu s prsty, vibrujícími po neviditelných strunách za letu sibiřských vloček i s nádherně dojemnou Mélanií Laurent. (16.02.2013)

Zpočátku nápaditá komedie příliš sází na stereotypy. Rusové jsou v ní takřka bez výjimky vyobrazení jako vypočítaví podnikavci, kteří využijí první příležitosti stát se ilegálními imigranty ve Francii. Silně melodramatický závěr pak díky tomu působí trochu odtažitě. Pokud se ale přes to dokážete přenést, koncert je odpočinkovou podívanou s dobrým koncem. (29.09.2010)

"Koncert není psychoterapeutická seance..." Tenhle "Koncert" byl pro mě ve své první půlce něco strašně těžko uchopitelného. Bizarní komedie či snad totální parodie říkal jsem si ve chvíli, kdy svatbu v typickém ruském stylu ukončí nepochopitelná přestřelka. V tu chvíli jsem měl chuť film vypnout, protože s mým nepříliš kladným vztahem k Rusku mě jaksi nebavilo se dívat na komedii o ruském stylu života. A nebýt doporučení od Ideé_Fixe, asi bych to fakt udělal... Má trpělivost byla zkoušena ještě notných pár desítek minut, kdy "hráči/(ne)hráči" "orchestru/(ne)orchestru" konečně dorazí do Paříže a vše zdá se směřuje k totální frašce...A pak jako by někdo mávnul kouzelným proutkem a mě se chtělo (spolu s bizarní postavičkou "agenta" orchestru a nostalgika po starých komunistických časech) křičet: "To snad není možný, Hospodine ty jsi..." Nejprve silné dialogy mezi dirigentem Filipovem a jeho vysněnou sólistkou o jeho snu dosáhnout "hudebního absolutna" a "konečné harmonie" a jejím pátrání po svých skutečných rodičích, poté chvíle napětí, pár laciných vtípků, proložené dialogem, němž zazní přirovnání o hraní v orchestru ke skutečnému komunismu. Pak už ale následuje naprosto nadzemské finále s úchvatným Čajkovského houslovým koncertem a závěrečnou pointou celého filmu. Těžko hodnotit, jsou to dva filmy v jednom (nepříliš vtipná ruská komedie a opravdu silné francouzské drama), ale protože se říká, že "konec dobrý, všechno dobré", dávám i já nakonec hodnocení nejvyšší. Asi i proto, že sám tak trochu věřím, že "hudba nám někdy pomáhá vyrůst, dává nám odpovědi...hudba je čistá, hudba v nás, hudba která z nás nechce ven" (20.03.2019)

Z první půlky jsem byla lehce rozpačitá. Humoristická přítomnost cikánů nebo sotva uvěřitelná situace, ve které se během dvou týdnů seskupí orchestr a nacvičí Tchaikovskyho. Připadalo mi to trochu jako furiantská fraška. Závěr ale vykreslil zajímavou hudební i citovou mezilidskou pointu a tak jsem si nakonec z filmu odnesla dobrý zážitek. (17.03.2019)

Komediální rovina přehání národní stereotypy až ad absurdum, daleko povedenější je dle mého vlastní koncert, při němž je Čajkovskij hrán úchvatně a muzikanti snímáni dynamicky a se zápalem, s jakým jinak hrají (a v kontrastu k Čajkovskému pak jedna z mých nejmilejších ruských cikánských písní Ručejok jen s kytárkou jako podkres pod závěrečnými titulky). (15.05.2011)