Když jsem se chystal na film Four sided triangle, nedokázal jsem si podle názvu představit, o čem film může vlastně být. Teď už to chápu dokonale. Ocitáme se v malém městě, kde už v dětství vzniká velké přátelství mezi dvěma chlapci a jednou dívkou. To trvá až do jejich nejlepších let, kdy se z obou kluků stávají vědátoři, kterým se povede vynaleznout stroj, tzv. duplikátor. Dokáže jakoukoliv věc zduplikovat v naprosto shodnou kopii. Jak už to tak ale bývá, jeden z nich má na dívku zálusk, ta si ale vezme toho druhého. Co naplat, je načase naučit přístroj duplikovat i živé tvory. To se mu povede, dívka souhlasí a nechá si udělat svojí kopii. Obě dvojice se tedy rozejdou.... to však ještě vědátor netuší, že se svou kopii vytvořil i s myšlenkami a pocity jejího originálu. A tak pořád miluje toho druhého....
Toto sci-fi by mohlo mít i další označení „film pro pamětníky“. Většinou jen nezávazná konverzace, která příběh dopředu moc neposouvá, hudba romantická až běda, zkrátka si po obědě pěkně zdřímnout u filmu. Až když se začne s klonováním živých bytostí začne to být alespoň trochu zajímavé, ale ve finále je to stejně tak moc pomalý a romantickou náladou prosáklý film, že pokud u něj usnete a probudíte se na konci, prakticky o nic nepřijdete. Námět by si určitě zasloužil zajímavější (a napínavější) zpracování.
