Recenze (3)
Infarktová rekonstrukce automobilové nehody mezi linkovým autobusem a nákladním vozidlem je zaprášenou atmosférickou jednohubkou z jugoslávských luhů a hájů. H-8 označuje začátek SPZtky viníka, kterému Tanhofer svůj film „věnoval“. Banální osudy pasažérů, letmá vzplanutí i vzájemné rozepře neodvratitelně směřují k úzkostné tragické kolizi. V každém případě originální… ()
Rodák ze Záhřebu Nikola Tanhofer natočil v roce 1958 film, který by se po přečtení stručného obsahu mohl jevit jako prvoplánová moralistická agitka. Režisér však z docela banálního a neoriginálního námětu (vycházejícího údajně ze skutečné události) o řidiči, zbaběle opustivším místo nehody vytvořil výtečné a neobyčejně naléhavé psychologické drama, které velmi chytře založil na pečlivých drobnokresbách jednotlivých osob, cestujících v autobuse a jejich interakci, jevící se v úplně jiném světle, když divák ví to, co je mu v úvodní výtečně vygradované sekvenci řečeno – 7 osob v autobuse nepřežilo. Film neústupně graduje až do závěrečné scény smrtící nehody – těsně před ní ovšem přijde až velmi nečekaný moment odlehčení a uvolnění v podobě příjemné jazzové písně, která jakoby předznamenávala neodvratitelnost nastávající události a posléze se stejná píseň k posílení účinku objeví ještě v závěrečných titulcích. ()
V úvodu je kratičká rekapitulace cesty autobusů včetně zastávky vrcholící tragickou kolizí, což je komentováno mužským hlasem formou připomínající komentář sportovního zápasu. Následují jednotlivé příběhy cestujících po cestě ústící do sladké melodie. ()