Slunce v síti

Obrazy mladého světa unikající pod rukama, které o člověku dokáží jedním dotykem říct více než tisíce slov. Rozjitřené emoce letních bouřek, které zmizí stejně tak rychle a náhle jako se objeví. Jen zvláštní chuť ve vzduchu po nich zbyde a tu vítr roznese do širých lánů obilí, které tiše šumí si radostí ze života. Pak už jen staří sekáči při žních dokáží pocítit odlesk těchto vůní, jelikož některé z nich kdysi patřily jim. Co stane se s dětmi jejichž smysly otupené jsou chladem betonu a polapené v síti drátů. Dokáží rozpoznat volání slunce? (13.08.2012)

Některé scény se hned tak z paměti nevypaří, třeba ta, když děti vedou slepou matku k vodě. Podmanivá kamera divákovi také utkví. A i když vím, že Uher chtěl bouchajícími dveřmi umocnit pocit stereotypu, mám dojem, že tohle je ten jediný, který mu s chutí odpustím. Ano, když byly dveře opravené, jejich zvuk mi chyběl, mezi domy nebylo vše v pořádku a kompletní. A nějak podobně na mě působí celý film. Dá nám zvyknout na Fajolovy pobyty na střeše plné televizních antén, aby jej odvedl na brigádu. Nekončící úseky ze života dospívajících dětí jsou protínány vymazlenými záběry Szomolányiho kamery. Nevyvážený film, z kterého chvílemi jásám, abych se záhy začala nudit. (21.02.2016)

Slnko v sieti je bezesporu přelomové dílo československé kinematografie. Na druhou stranu jde však o počin, který stojí teprve na začátku něčeho velkolepého. To ale vůbec neznamená, že by ještě ostýchavě překračoval na prahu nové epochy a moderní impulsy by do něj pronikaly jen v jemných náznacích. Ačkoliv ještě stojí jednou nohou v estetice předešlých let (poměrně neorganické ztvárnění dusivých scén z Beliny domácnosti), daří se Uhrovy vytvořit zcela osobitou poetiku. To znamená především zcela potlačit pouhou ilustraci reality a rovnou se vnořit do pocitů nejednoznačného a fascinujícího hrdiny. Přesto jeho vnitřní svět a vztah založený na vysoce mravním a nesmlouvavém pohledu na mě působil někdy až didakticky a neživotně. A i scéna ze zemědělské brigády je spíše doslovnou kritikou vzdalující se poetickému a metaforickému vyznění ostatních scén snímku. Slnko v sieti je tak nakonec myšlenkově odvážným až ambiciozním počinem s podmanivě moderní atmosférou (antoniovské scenérie městské krajiny, Zelenkova konkrétní hudba), ale právě ony ideové ambice a snaha všestranně uchopit celý svět dozrávajícího Fajola vedou k stylistické roztříštěnosti a nesoudržnému vyjádření. Proto není zrovna jednoduché snímek sledovat, přijmout jeho zvláštní mikrosvět, naladit se na vlnu postav. Ale i to je jedním ze znaků čerstvého závanu individualismu, který s sebou přinesl. (10.02.2009)

Štefan Uher a Stanislav Szomolányi o rok předbíhají všechny hlavní protagonisty české nové vlny a ukazují nám tolik kontrastů, že by z toho jeden nevěřícně kroutil hlavou skoro 90.minut. Kontrast několika prostředí, osobností i charakterů a celkového vnímání světa. Existuje jen a pouze TO, co si sami necháme namluvit...a je to krásné! Filmový underground, který začíná již v úvodních titulcích, plný nádherných, lehce absurdních výjevů, ale i morálně silných momentů. Naprosto revoluční hudební doprovod. Chvílemi skutečně "ztřeštěný", za chvíli zase neskutečně jemný (dám cokoli za soundtrack k tomuto filmu :) Ilja Zelenka a Štefan Uher si mě již podruhé naprosto získávají. Tohle je potřeba znát, považuješ-li se za fajnšmekra československé kinematografie. (25.04.2013)

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)