Bylo jednou zelené údolí

Od filmu, který v Oscarovém klání porazil "Občana Kanea" jsem čekal opravdu hodně. Jenomže všechno co jsem očekával, jsem i dostal. Nenašel jsem v něm jediné zrnko patosu, či citového vydírání. Je to naprosto upřímný film s velkým srdcem. Herecké obsazení je do jednoho skvělé, nejvíce překvapil malý Roddy McDowall. Jeho závěrečná kreace je neuvěřitelně mrazivě přesvědčivá. Výborný byl i Walter Pidgeon a Donald Crisp si za svého tátu Morgana Oscara bez pochyby zasloužil. John Ford byl skutečně umělec, který ve své době neměl obdoby a svými filmy hodil lano spoustě dalších tvůrců. Na dnešní dobu to sice působí trochu staře (vždyť je to taky 70 let), ovšem i tak je to skvělý film a já jej řadím (jako jeden z nemnoha) nad "Občana Kanea". 85%. (23.12.2007)

Pochyby nad tím, proč si John Ford, americký režisér v dobrém i zlém, vybral příběh velšských horníků, se rozplynuly jako pára nad hrncem již po pár minutách. Nehledě na prostředí, tohle JE americký příběh. Rodinná sága s přemírou dojemných, v nemálo případech až patetických momentů, je nejsilnější při upřednostňování sociální linie nad tou rodinnou. Práce v dolech dává zabrat i těm nejzdatnějším ze zdatných, jejichž písně přesto zas a znovu, den za dnem, zní tím kdysi zeleným údolím. A když přijdou problémy, začíná to být smutné a ještě smutnější to bude, až někdo zemře. Tohle John Ford umí. 80% Zajímavé komentáře: Renton, Radek99 (18.03.2009)

Velmi jímavá hollywoodská klasika z tvůrčí dílny velikána americké režie Johna Forda. Typický obraz malebného koutu welšské přírody s potomky nepůvodních evropských přistěhovalců, kteří pozvolna svou (protestantsky) obětavou dřinou a životní vitalitou přeměňují ráz krajiny i tamního světa (a vytlačili původní předindoevropské obyvatelstvo). John Ford pracuje se silnou sociální kritikou spojenou s drsným životem horníků, proti tomuto sociálně negativnímu vlivu staví soudržnost rodiny (rodina je v jeho chápání mnohem širší pojem než dnes) a harmonii jejího vnitřního světa. Dalším pomocníkem ve snaze unést břemeno života je pro welšské venkovany pilíř křesťanské víry, která je však vystavována těžkým zkouškám spojeným s pokrytectvím křesťanské obce. Ford do filmu zanáší i typická dobová morální dilemata (zapovězený vztah duchovního a Morganovic dcery Angharad) a dobově hodně používané dějové zkratky (např. hodně naivistickou proměnu malého školáka Huwa v obratného boxera). Důraz na víru a slovo Bible, který je z amerického hlediska typický jak pro první pionýry, tak i pozdější přistěhovalce a jejich potomky (většinou šlo o protestantské uprchlíky z Evropy, dodnes jsou Spojené státy silně věřící zemí, kde převahu mají právě protestantské církve), stejně jako důraz na rodinné hodnoty a pospolitost obce (která je tu vystavena těžké zkoušce a celí ji paradoxně hlavně důlní neštěstí) či na tvrdou fyzickou práci (malý Huw si dobrovolně vybírá raději dřinu v dole než další studium...) koreluje s dobově reflektovanými hodnotami obecně. To všechno, spolu s opravdu silným příběhem, dělají z Fordova černobílého snímku opravdu dobrý, byť značně sentimentální film... (To, že je dnes polozapomenut, ovšem jasně ukazuje na tendenčnost při udělování Oscarů, při němž tenhle film porazil nadčasového Občana Kanea) (23.12.2007)

(1001) -"'Tis a coward I am, but I will hold your coat." Takových bratrů, až z toho jednomu jde hlava kolem. Filmu myslím postupem času zůstane jenom pověst toho díla, které ve své době dostalo víc lásky než Občan Kane, ale s přibývajícími léty už nedostalo žádnou další, zatímco k Orsonovi se jí valí víc a víc. Kdyby se mi chtělo, pustím si oba filmy po sobě a vrhnu se na poukazování na to, jak Ford je minulost a Orson budoucnost, ale nemyslím si, že je to nutné. Pro někoho, kdo o filmové formě nemá přílišný rozhled, by každopádně mohlo být velmi zajímavé například porovnat, jak oba filmy pracují s vypravěčem a retrospektivním vyprávěním, mimo dalších věcí. Ford všechno používá za účelem uctívat sentiment, což si v mém srdci žádnou pozici nevybuduje. (Moje vědomí pracuje na principu sentiment=špatné, pathos=dobré, jen tak pro pořádek.) Když opustím mudrování o formě a obrátím se k obsahu, tak postava reverenda Gruffydda mne dojala. A vztahuje se to i ke dnešku, protože v současné době sotva někde v mainstreamu člověk narazí na mužský vzor cti a pravdy pro malé chlapce. -"By prayer, Huw. And by prayer, I don't mean shouting, mumbling, and wallowing like a hog in religious sentiment. Prayer is only another name for good, clean, direct thinking." (13.06.2015)

Scénář: Philip Dunne .. Sentimentální vzpomínání na krásy rodného údolí devastovaného hornickým průmyslem. Vyprávění je zkraje podáno jakoby dokumentárně, čemuž napomáhá i hlas vypravěče a minimum dialogů zobrazovaných postav. Po tomto úvodu dojde k zlomovému bodu (snížení mezd) a rozjíždí se pravé dobové, silně sociální drama a zde se film teprve takříkajíc rozjede. Příliš jsem však nejásal nad náboženským podtextem a ty studené, předpisové staroanglické vztahy (rodinné či sousedské) opět budí spíše úsměv na tváři. Herecké výkony jsou však výborné, řada situací zahřeje a film tak alespoň nepůsobí chladně jako jeho souputník Občan Kane z fiktivního souboje "velikánů roku 1941." (23.12.2007)