Mgr. Radovan Kaluža

Uhrovití mladíci se vydali zkoumat Radovana a vzhledem k svému mládí ztratili odstup. Co se týče dokumentu, tak žije a padá se "zkoumaným" subjektem a Radovan ho táhne, ať už nahoru nebo dolů. Vzhledem k prostředkům a času, se celý fenomén Kaluža jenom oťukává a klouže se po povrchu. Ale těžko tohle vytýkat studentskému filmu za pár pětek. Nejsilnější je pak dokument ve chvílích, kdy se podaří Kalužu zachytit jako člověka, ne pouze pošuka k pobavení. Ve chvilkách, kdy opilý smutní nad novou láskou svého života, nebo když (v podstatě ve stejné scéně) rozbaluje lístečky a jde vidět, že členy štábu už stihl zahrnout mezi své kamarády a jejich anonymní upřímnost nechápe a bere trochu jako zradu, kdy se sice směje, ale jde vidět, že neví, jestli ostatní se smějou s ním nebo jemu. To jsou úžasný momenty, který ukazují, jak se kdysi dítě (nedivil bych se kdyby s ADHD), vykořeněné, bez kamarádů, rozhodlo, že teď bude úspěšné a oblíbené, přečetlo si knížky a poučky a ne zcela je pochopilo. A tak vznikl RK a je to i není role a tak jak to v životě bývá, ani takový kokot jako je Kaluža není prostě jenom kokot. Bonusem pak je závěr dokumentu, kde jde vidět, jak dokumentární mladíci, kteří dle mého přijeli pouze natočit jednoho exota (případně odhalit jeho lži a pózy), propadnou Radovanově infantilnímu nehumoru a během jednoho víkendu se s Radovanem smějí a vegetí u něj na gauči. Což o něčem taky vypovídá. PS: Když teď nad tím tak přemýšlím a čtu to po sobě, asi to bude dobrej dokument, když mě to nutí přemýšlet a chce se mi to rozebírat...silný tři hvězdičky. PPS: Ač jsem docela strhal Sedlákův Semestr, na Mgr. RK jsem se díval v době, kdy se po FFKV chválí jeho Domestik....tak jsem zvědav, nenechám si ujít a rozhodně tady asi roste víc než zajímavý režisér a tvůrce. (14.08.2018)

O milém sukničkáři , rozšafném bonviviánovi. Kouzelně opilecký hrdina s něžně důvěřivýma dívkama. S jeho heslem čím mladší, tím lepší souhlasím. Je to zábavně dívání okořeněné humorem. Ve Stodolní jsem byl jako Pražák kalit dvakrát a vždy super. I když nyní s nástupem interiérové skleníkové generace kukel, kteří vysedáváním na sociálních sítích doma vylikvidovali ekonomicky 90% klubů to tam hádám nebude jako dřív. Na film se dobře kouká v době koronavirové izolace a uzavření klubů. (24.05.2020)

To není k smíchu. A nebo jsem možná nevěděl jestli se smát nebo brečet. Šedesát minut o člověku, který dokázal vybudovat prosperující firmu a přitom je po psychologické stránce nevyvinuté a silně nevyrovnané individuum s gigantickým egem. Škoda jen, že se štáb nechal strhnout do jeho domácích pařeb a nechal nás jen nevěřícně zírat a poslouchat tu neuvěřitelnou snůšku opileckých keců jak ze čtvťáku na školním výletě. Kurvahošigutntág live. P.S. chudák pes. (18.09.2015)

Radovana nestačí vidět, Radovana musíte zažít, a proto jsem byl rád, že byla po premiéře přichystaná afterparty, kde jsem si s ním mohl osobně promluvit. A je to docela sympaťák. Ale teď k hodnocení filmu. Byl jsem na něm se dvěma kamarády a všichni jsme museli uznat, že jsme se u žádného filmu, takhle nepobavili. Ano, některé scény byly trochu natahované (již zmíněná anální sonda), ale i tak si to pět hvězdiček zaslouží. Tož točte takové filmy dál trošákovci. (05.03.2011)

Mohlo by se zdát, že v případě dokumentů postačí "jen" vhodná volba dostatečně zajímavého zkoumaného objektu či tématu, jak dokazuje filmografie Heleny Třeštíkové či tvorba jejích mnohem angažovanějších mladších kolegů v čele s Hníkovou, Klusákem, Janečkem a Remundou. Jde ale o mýlku, protože ústřední je zvolený klíč k určení daného "problému"._____ Bylo by tak nešťastné snažit se napasovat celovečerní dokumentární debut Adama Sedláka na některý z přístupů výše zmíněných tvůrců, protože projekt o Mgr. Radovanu Kalužovi je na poměry české polistopadové kinematografie zcela unikátní. Nejde o časosběr, protože ten má smysl u lidí, kteří se nějakým způsobem vyvíjejí a jejich život se nezacyklil (není případ magistra). Není ani odkrýváno, jak média manipulují se skutečností a své manipulační techniky zas(t)írají více či méně sofistikovanými způsoby, protože je spíše ukazován rozpor mezi vytvářením si určité mediální image a vnímání skutečné prezentace druhými. Ačkoliv by se mohlo zdát, že má výsledek nejblíže raným pracím Eriky Hníkové, není tomu tak. K osobě, jejíž zhuštěná biografie je nám předkládána, se nepřistupuje a priori s despektem a výsměchem - nestaví se záměrně do pro ni nepříznivých situací, ale naopak ona sama se inscenuje do póz, které jsou nechány na posouzení divákovi. (Pomineme-li už to, že výběr materiálu je sám o sobě manipulativní a že střih staví některé věci záměrně do kontrastu - Radovanovo bomba-kunďáctví a jeho úspěchy u žen na Stodolní - či - v případě "panické" písně s textem o "děvkách" - souvislosti.)_____ Je co vytýkat (především nedůslednost v dodržení konceptu, kdy úvodní variace na reality-show o zdokonalování "vzhledu" bytu a sebe nejsou dotaženy do konce), ale s přihlédnutím k unikátnosti daného díla (nemožnosti nacpat ho do předpřipravených škatulek) a vzhledem k působivé výpovědi o člověku a světě na hodnocení nakonec přitláčím. Z portrétu o někom, kdo na první pohled má dle současných měřítek všechno, ale ve skutečnosti nemá nic a žije osamělý prázdný život, se totiž stala výpověď o polistopadové době - současné mediokracii, která podobným individuím přeje. Ať už jsou před kamerou, nebo za ní. (05.08.2011)