Arirang

Kim ki duk a jeho zpověď typu "milý deníčku" (nebo spíš milý deníku). Jako poutník hnaný prozřením podstaty společnosti, se Kim vydává do zapadlý vesnice, aby si nepříjemnými výkřiky zameditoval nad svou kariérou, poodhalil vnitřní pohnutky a dokázal si, že má na to, aby natočil film-sám a bezpodmínečně. Hned první otázka, která se nabízí-bylo takové sebevyloučení ze společnosti kalkulem? Upřímnost, se kterou se Kim svěřuje kameře je vskutku zdrcující a nepřipouští žádnou sebecenzuru. Upřímnost tak silná, že se Kim nebojí rozbrečet nad vlastním filmem, chvástat své ego, několika pohledy procházet plakáty svých "slavných filmů. To, že je takovou až místy příšernou sebestřednost schopnej veřejně ventilovat je pro mě cennější, než ho furt vidět, jak pije roztavenej sníh a hraje si na mnicha(což může na jednu stranu vypadat rovněž jako kalkul). Samozřejmě- většina režiséru by na kameru nikdy nebrečela, nemluvila o tom jak moc jsou úspěšný nebo jak na ně čekají věrní fandové- většina režisérů totiž není takhle upřímná. Dobře si uvědomují před jakým médiem to stojí a jak moc může změnit pohled na jejich osobu. I Kim si tohle samozřejmě uvědomuje. Opravdu málokdo dokáže veřejně prohlásit, že je na sebe hrdý nebo že opravdu něco dokázal. Zavánělo by to přeci egoismem. A to nikdy nevypadá dobře. Spíš než o Kimově tvorbě se tak dozvídáme o jeho povaze. Skutečně ho poznáváme. Tak proč tomu dávám tři? Protože i tenhle aspekt se může jevit jako vyslovený kalkul. Jako přetvářka. A právě nejsilněji ve fázi, kdy mluví o tom, jak neustále(i při tom, když sám sebe natáčí), přemýšlí jak scénu zachytit nebo ji udělat líp. Paradoxně tak největší upřímnost(možná) přináší největší pochybnosti./ Když si ale promítnu některý postavy z Kimových filmů, nemůžu se ubránit dojmu, že jistá dávka agresivity a bezprostřednosti(se kterou například zpívá svou současně asi nejoblíbenější melodii) k němu patří a je myšlena upřímně. Uvidíme jak moc mu uškodí nebo prospěje./MFF (07.07.2011)

Je fajn vidět Kima Ki-duka po překonání autorské krize jako vyrovnaného člověka, ale to film nenabízí. Ideál režisérského bloku zde dostává podobu sebestředného blogu, kde mimo jiné doslova zazní, že autor moc chce další cenu, což vrhá pochybnosti na adekvátnost ocenění v Cannes. V zásadě se tu pro potěšení kritiků, diváků, ale především jiných tvůrců (kteří zpravidla zasedají v porotách festivalů) zpřítomňuje hned několik mýtů a ideálů vázaných k autorství - vedle zmiňovaného tvůrčího bloku např. také zpovídající se tvůrce a v obecnějším měřítku také ideál, že uznávaný filmař má co říct k filmu i světu obecně. Navíc snímek až nepříjemně připomíná v českém filmu nedávno aktuální tendenci "osobností" vydávajících se na cesty z města. "Arirang" je filmová variace na deníky filmařů, které vlastně neměly být nikým čteny/viděny - podobně jako třeba v Deníku Andreje Tarkovského se i zde mísí úvahy nad tvorbou s emocionálními výlevy a každodenními potřebami. Je hezké vidět, že Kim je zručný kutil a umí si sám vyrobit kávovar či revolver, zato rozpačité reakce vyvolávají sekvence, kde sám sobě říká, že lidé čekají na jeho další film (Opravdu?) a jeho vyštěkávaná ublíženost nad tím, že někteří jeho spolupracovníci začali točit v hlavním proudu. Nemluvě o sekvenci, kde Kim kouká na vlastní film "Jaro, léto..." a evidentně ze sebe tlačí slzy, aby následně sebral energii a po vzoru exploatačních hrdinů jel vystřílet domnělé původce své mizérie. "Arirang" je absolutním vrcholem festivalového filmu a ideálu auteura - samohana na kameru, jež posléze ukojí tvůrcovu závislost na potlesku (a že byl na MFFKV mohutný). Kdyby se jednalo o uzavření kariéry, bylo by to de facto velkolepé, ale Kimův po projekci vyřčený plán, že teď už zase bude točit po jednom filmu ročně, spíš skýtá negativní vyhlídky. (07.07.2011)

Svým způsobem je tohle "dokumentární drama" fascinující sledovat. Dokud se režisér chová jako postavy jeho filmů (tzn. nemluví), je ještě relativně dobře. Jakmile ale spustí tu ufňukanou tirádu, ve které napřeskáčku semele vše od zrádných spolupracovníků, přes osobní frustrace, stýskání si, jak mu chybí festivalový lesk a ceny, přesvědčování (koho?), že jeho filmy lidem chybí, dojímání se nad sebou samým až k tomu zpívání, je to jenom pro otrlé. A největším paradoxem je, že za to opravdu nakonec cenu dostal! (11.08.2015)

Chtělo by se použít buranské fráze: "To dokážu taky,,," - Tohle je ublížený homevideo, kde Kim Ki-duk, obnažuje svojí zranitelnou dušičku a zároveň se stylizuje do hlubokého umělce, který se sebou vede dialogy. Já v tom vidím především neuvěřitelně narcistické pozérství. Možná, že Kim Ki-duk chtěl ukázat, že je vlastně velmi jednoduchej. Ale mě je to jedno. Ať se klidně stylizuje do ubrečený holky, ale očekávám, že co vypustí z pusy bude mít alespoň hloubku. Banální a patetický tu bylo všechno, včetně různejch metafor a příšerného závěru. Od Kim Ki-duka jsem toho viděl maličko a je to dlouho, nebyl jsem nespokojený, ale tohle mě docela odradilo od toho se pouštět do nějakého hlubšího zkoumání jeho tvorby. Nečekám, že by to vypadalo takhle, ale autor mě štve. (09.07.2011)

Kim má FAKT krízu! Ano, dámy a páni, FAKTICKY ju má! Uveril som mu to! Ale jeho popraskané päty ma aj tak nezaujali. Pár myšlienok, čo mimovolne vyliezli pri hrdzavej kanvici čaju s príchuťou starých handier (ano bolo to cítiteľné aj v kine) nachvílu pozastavili nezmyselnosť toho celého. Tak snáď nabudúce. (04.11.2011)