Lore

Pocitovka, která s vámi zůstane i následující dny. Takhle přesně bezeslovně zachytit stavy mysli/emocionální stavy, to se jen tak nevidí. Právě v téhle pocitovosti jsou australští tvůrci výjimeční (Snowtown). Škoda, že kinematografie protinožců pluje hodně pod radarem. Cate Shortland, David Michod a Justin Kurzel jsou pro mě tři zásadní současní vlajkoví režiséři - nemluvě o tom jak letos dobývá Hollywood kameraman Greig Fraser svojí skvělou prací. Na jejich další filmy se budu hodně těšit.. (19.02.2013)

Ten film se hrozně o něco snaží, tak moc, až je to protivné. A přitom to vůbec nefunguje ani jedné rovině. Hlavní hrdinka je nesympatická a k rádoby stylové (ale opět nefunkční) kameře se dá také říct pouze stanovisko z první věty. Požadovaný účinek nemá ani Richterova hudba, která se vždycky na pár vteřin s velkou pompou objeví, ale záhy stejně tak rychle zmizí, aniž by bylo jasné, proč se objevila a proč zmizela. Nemluvě o různých morálně nepřijatelných událostech, například když jeden z hrdinů zezadu kamenem zabije neškodného týpka...a navíc se souhlasem hrdinky. Nepočítá se tady ani s žádnou psychologií, jež by určovala příčinnost jednotlivých událostí, všechno je neskutečně vykonstruované a nerealistické. Vrchol bezradnosti je pak samotný závěr, který je tak tezovitý, jak to jen jde a veškerá předchozí stominutová snaha o jakože "nový pohled" jde s tímto momentem do všech pekel. Už po prvních deseti minutách film pomalu ztrácel mou pozornost, což se mi v kině nestává často a jenom to dokumentuje naprostou bezradnost celého konceptu, který se snaží o jakousi komplexní výpověď, která je potom v konečném důsledku naprosto nefunkční a neuvěřitelně umělá. Pochvala snad jenom za ten pokus, podívat se na válku trochu jinýma očima, za krásný záběr chlapce před modrýma kachličkama a za Nelu Trebs, hrající mnohem lépe než opěvovaná Saskia Rosendahl. (24.04.2013)

Trochu jsem cítila jako svou povinnost zhlédnout tohle dílo, neb bylo jedno z hlavních, kvůli kterým jsem v Hradišti vítala sekci s nacistickou tematikou. Bohužel, za zvuku hlučné produkce od vedle jsem venkovní promítání vzdala a snímek neviděla, neb jsem tušila, že by to nebylo tak úplně ono. Po dlouhé době jsem si jej sehnala. Dramatická výstavba celého snímku se dá hodnotit na jedničku, vskutku dopracované dialogy, samozřejmost herců a vykreslení poválečných skutečností se tvůrcům zadařilo. Méně už se ovšem zadařil celkový náboj filmu. Pořád vás to žene kupředu, čekáte na nějakou sekvenci, která vás položí, ale nedostanete se k ní. Závěr pak vlastně odkazuje k tomu, že z bláta do louže je to prostě na pytel v jakékoli době. Velice kladně hodnotím opětovnou myšlenku z VFR, kdy dnes můžete být hrdinou a zítra psancem. (05.01.2014)

Nacistické Německo padlo, jizvy války se pomalu zatahují. Avšak s koncem jednoho utrpení začíná utrpení jiné, jiných. Film Lore nedebatuje nad vinou, nevinou, morálkou a svědomím, ale nad syrovou skutečností. Sen Třetí říše se rozplynul a málo čí svědomí zůstalo čisté. Bezpráví se páchalo, páchá a dále páchat bude. Jen se karty rozdají do jiných rukou. Lore, jakožto nejstarší dcera nacistického důstojníka a jeho ideologicky souznící ženy se po porážce vydává se svými mladšími sourozenci ze samoty Schwartzwaldu přes celé obsazené Německo vstříc jedinému útočišti - babičce v Hamburgu. Její anabáze zahrnuje jak fyzické, tak i psychické strádání, kdy se potýká se svou vnitřní anomií, pomýleností, zoufalstvím. Lore je upřímný, minimalistický a intenzivní snímek. Na můj vkus mohl ubrat s divokostí pohybu kamery, když už funguje na scénách zaměřených na poetičnost (i tu krutou) a detail. To nic nemění na tom, že je to velmi dobře zvládnuté drama, bez vtíravého poselství a odkazu, ale k vnitřnímu zamyšlení nad lidským životem a osudem. Z mé strany - hodně dobré, solidní čtyři hvězdičky. (09.11.2013)

,,TOHLE NENÍ VÁŠ DOMOV, NIKDO VÁS TU NECHCE!“...... /// Šťastný nacistický zítřky jsou v řiti, Áda to zabalil a Lore, její máti a 4 sourozenci to s fotřínkovou minulostí nebudou mít lehký. Netrvá dlouho a je na Hannelore, aby ukázala, co ji v Hitlejugend naučili (žádná vyvražďovačka… starat se o rodinu a přežít). Zajímavý, někdy i syrový nahlídnutí do Německa těch let, který občas utápí pomalý tempo. Postupně dramatickejch situací a okamžiků přibejvá, ale furt je to (podle mě… a s trochou nadsázky…) taková poválečná road movie, ve který si to skupinka dětí štráduje pár dní po válce napříč zónami rozděleným Německem. Místo věcí, který známe z dneška, potkávaj smrt, vojáky, obrázky židů a maj hlad. Taková solidní festivalová podívaná…. - ne tak dramatický (a už vůbec ne drastický) jako třeba polská Růža, nebo snad zážitky ženskejch v Berlíně. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Dark Room“, kterou napsal Rachel Seiffert, číst nebudu. 2.) Chcu se projít poválečným Německem. 3.) Thx za titule ,,philop25“ a ,,jvps“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (14.03.2013)