Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Už stěhování z města na venkov a věci tomu předcházející byly na dospívající dívku moc, ale teď se ještě v novém domově objeví strašidla. Třináctiletá Momo má za sebou těžké období a nyní se navíc s maminkou stěhuje do její rodné vesnice na jednom z menších ostrovů ve Vnitřním japonském moři. Zamlklá dívka není nadšená, že pohodlí velkoměsta musí vystřídat za přízemnost venkovského života a že si má hledat nové kamarády. Ale co teprve když zjistí, že v novém domově na půdě přebývají tři strašidla? Japonský animovaný film Dopis pro Momo představuje unikátní symbiózu decentního vyprávění s důrazem na detaily každodenního života a pečlivě vystiženou náladu letního venkova s rozverně pojatými fantaskními prvky a strašidly vycházejícími z šintoistických tradic. Obě dvě linie při tom slouží k citlivému představení pocitů hlavní hrdinky, která se musí vyrovnávat s řadou životních změn, kde tou největší je nedávný skon tatínka. Potencionálně problematické téma film delikátně rozkrývá a pomocí dílčích peripetií převádí na obecný motiv události, s níž se hrdinka musí vypořádat, podobně jako s přítomností strašidel. Právě vyvíjející se vztah hrdinky s trojicí nelidských stvoření představuje metaforu pro vyrovnávání se s osobní ztrátou. Výsledné bravurní dílo je dokonale přístupné dětem, ale nedělá z nich při tom hlupáky. Naopak jim pomocí empatie k hlavní hrdince pomáhá pochopit životní situace, ve kterých se v lepším případě sami neocitají, ale které mohou znát ze svého okolí. Ztráta nicméně představuje pouze dílčí motiv filmu, který se s totožnou citlivostí věnuje také klasickým problémům či doprovodným prvkům dětství a dospívání jako je začleňování se do nového kolektivu, prohlubování vztahů s rodiči i poznávání a doceňování vlastních kořenů. Vytříbenost a kvality snímku stvrzuje také fakt, že byl uvedený na řadě filmových přehlídek, při čemž se objevoval v selekci dětských festivalů či sekcí určených dětským divákům, ale i v programu po boku „dospělých" uměleckých filmů, a to dokonce i v mezinárodních soutěžích. Dopis pro Momo vznikl pod záštitou věhlasné animační společnosti Production I.G., jejíž tvorba se zaměřuje na řemeslně progresivní filmy, seriály i videohry s podílem animace určené stejnou měrou pro japonské i zahraniční publikum. Snímek je autorským projektem uznávaného veterána Hirojukiho Okiury, jenž sice coby režisér má na kontě pouze jeden předchozí titul, melancholickou a tragickou romanci Džin-ró: Oddíl vlků (1999), jenž náleží mezi kanonická díla anime. Ještě větší věhlas mu nicméně vynesla jeho kariéra návrháře postav, animátora a kreslíře klíčových záběrů. Na těchto postech se stal vyhledávaným tvůrcem s osobitě realistickým stylem, což mu vyneslo angažmá do takových projektů, jako jsou Akira (1988), Ghost in the Shell (1995), Metropolis (2001), Kovboj Bebop: Lovec odměn (2001) či Paprika (2006). (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (19)

Kontractor 

všechny recenze uživatele

Vlastnš se jedná o pohádku, ukazující dětem jen to pěkné a přes eskalující zavěr je to stále jen melancholický příběh, který má probudit pocit dobroty a přátelství. Animace je výborná, tedy až na začatek s autem, kde mi to trochu vadil počet snímku. Scénář využívá osvěčené postupy a zvraty, přesto je toto milé odskočení z reality do Japonské fantazie v nečem poutavé.... ()

Jirka_Šč 

všechny recenze uživatele

Kvalitativně velmi podobné Ghibli. A jak se vyjádřil JFL, je to "slice of life". Tedy, až na to, že tam jsou démoni. Démonci :). Docela sympatické postavičky. Vlastně velmi příjemný film :). ■ S odstupem a po druhém vidění dávám maximum. Vymazlená záležitost, která v jedné postavě připomíná i Satoshi Kona. ()

Reklama

ledzepfan 

všechny recenze uživatele

Drtivá většina minutáže je neuvěřitelně funkční, chytlavý a zábavný mix komedie a fantasy, který dokáže s lehkostí hovořit i o melancholických tématech...jen v koncovce poslední cca čtvrtiny jsem měl pocit, že to mělo být buď méně sentimentální, nebo kratší aby se daný sentiment nestačil takhle lacině rozpatlat. Je to neduh, který celkový dojem sice příliš nezkazí, ale to vědomí, že tady stačilo tak málo a svět by měl další animedokonalost-to trošku zamrzí :) ()

JFL 

všechny recenze uživatele

Po dvanácti letch od nezapomenutelné melancholické romance z distopického světa "Jin-Roh: The Wolf Brigade" se animátor Hirojuki Okura vrací na post režiséra se snímkem, který s předchozím má pramálo společného, ale buduje režisérův statut filmaře zaměřeného na kvalitní a netuctové scénáře. Znalce japonské animace na rozdíl od konzervativních euroamerických rodičů nikterak nezaskočí fakt, že se jedná o film z dětského prostředí, který se věnuje smrti, nicméně těžko bychom hledali jiný snímek, kde jsou motivy dětství, potažmo dětského filmu a melancholie nad smrtí někoho blízkého natolik rovnocenné a především dokonale skloubené. "Dopis pro Momo" se zaměřuje na dospívající dívku, která se v prostředí matčiny rodné vesnice na odlehlém ostrově vyrovnává se smrtí svého otce. Současně tak čelí výzvám nového kolektivu a cizího prostředí, ale také tíze a zármutku tváří v tvář smti. Obojí spolu s motivem bizarní přízemnosti venkovské usedlosti pro dívku z města je pak materializováno v podobě tří nevyzpytatelných šintoistických bůžků, kteří dle pověr mají na Momo a její matku dohlédnout v mezičase, než se duše otce/manžela dostane do nebe a bude je před nepřízní světa chránit sama. Neodbytnost a iritující nemotornost bytostí, které vidí pouze Momo, jednak slouží jako slapstickový prostředek, ale současně permanentně zpřítomňuje problémy, kterým hrdinka čelí. Její proměňující se vztah k nim pak značí také postupné přijetí a vyrovnávání se s reálnými problémy. Výsledek tak představuje i na anime nevídaně košatý, ale současně konzistentní a podnětný mix motivů a stylů, který připomíná úsměvné "slice of life" tituly ze Studia Ghibli, ale současně je kombinuje s fantasknem a melancholií. ()

pytlik... 

všechny recenze uživatele

Velmi zajímavý příspěvek do diskuze, jak vlastně ve skutečnosti vypadá ona proslavená trojice boží. No přátelé, přiznejme si to, krásy moc nepobrali. Už se ani nedivím, že je podle Starého zákona zakázáno vyobrazovat boží tvář, bůh v tomto požadavku prokázal vzácnou sebekritiku a taky pragmatismus, s takovým ksiftíkem by moc oveček nesehnal, i kdyby jeho učení bylo sebehezčí (jakože není). Zároveň jsem si znovu ověřil, jak bible kecá, prej že bůh stvořil člověka k obrazu svému... no nevím, nerad bych vypadal jako narcis, ale já jsem daleko hezčí než všichni ti tři bohové dohromady (no, trochu nesmyslná věta pravda, ošklivost sčítáním určitě neklesá). Takže suma sumárum, já se do nebe rozhodně nepohrnu, protože tam na člověka nic hezkého určitě nečeká. ()

Galerie (53)

Reklama

Reklama