Život Adèle

Filmový voyerismus budovaný rafinovanými prostředky. Ačkoliv poznáme Adele prakticky dokonale (a to psychicky i tělesně), nevcítíme se do ní. Divák je spíše zaujatým pozorovatelem. Zejména díky (možná až příliš) explicitním sexuálním scénám má film našlápnuto na kultovní status. Neskrývaná sexualita není hlavní devízou snímku, kterou je bezpochyby pečlivě konstruovaná realičnost. Tu podporuje specifické použití hudby. Ve filmu hraje pouze diegetická hudba (ať již živá nebo reprodukovaná), se kterou se autorsky pracuje. Často ji vnímáme dříve, než poznáme její zdroj (který není nikdy opomenut), místy se nelogicky mění její hlasitost. Zvláštní význam má hudební produkce pouličního muzikanta hrajícího na hang (zvláštní druh perkusí umožňující zahrát velkou škálu tónů na jednom nástroji). Skladba hraje ve dvou klíčových momentech filmu (možný spoiler): když Adele na přechodu poprvé střetne Emmu a posléze v samém závěru filmu snímku, kdy Adele odchází z vernisáže - tedy v okamžiku, kdy si uvědomí, že se musí posunout dál. V závěru je skladba nediegetická, čímž režisér porušil pečlivě budovaný koncept, což je jenom důkaz důležitosti této skladby pro celý film. (17.11.2013)

Alespoň mě nikdo nemůže obvinit z toho, že jsem se šel koukat jenom na lesbické porno, když je tu okolo toho na tři hodiny dialogů ... Je to dobrej film, většina dialogů je zábavná a má výborný náboj a působí reálně, což nabourává jednak slabá poslední část filmu (tohle že se má odehrávat mnoho let po té první části? To jako fakt? Nezvládnuté herecky ani maskérnou) a fakt, že scéna, kterou tvůrci evidentně chtěli jako vysoce dramatickou, vyzní spíš humorně - kamarádka Adele pojme podezření, že je Adele lesbičkou a začne ji nadávat, přitom se k ní přidá xy lidí a nadávají Adele, přestože jejich gay kamarád je pořád.. No, jejich v pohodě gay kamarád, tahle scéna je naprosto zbytečná, nefunkční a místo ní bych si dokázal představit víc scén o coming outu, už jenom proto, že takhle je to v základu děje úplně obyčejná artová (něcojako)romance. Se slušně natočeným lesbickým pornem, které ovšem není samoúčelné, jak by se mohlo zdát. (21.08.2016)

Pamatuju si, jak po filmovém festivalu v Cannes v roce 2013 tento film doslova ovládl zprávy, internet, nebylo před ním úniku. Všude jste mohli číst, jak je film kontroverzní, dlouhý, francouzský a co já vím co ještě… Proto jsem se tohoto filmu docela bál, speciálně té délky. Nakonec musím říct, že to uplynulo mnohem rychleji, než jsem si myslel, přesto mám jednu výtku, která v mých očích tento jinak opravdu povedený film trošku sráží. Ze zajímavostí se dozvíte, že bylo natočeno přes 800 (!) hodin záznamu. A tomu věřím, protože v některých místech mi přišlo, že film měl být o něco delší, že tam chyběly určité scény. Např. na začátku filmu vidíme rodiče od obou dívek, jedna je hrdá lesbička, takže ji její rodina má ráda, podporuje ji atd., jenže ta druhá jim to zatajila. A to je vše, co se vlastně o nich dozvíme, i když poté sledujeme, jak spolu dvě slečny už nějaký ten pátek bydlí. Nikdy se k těm druhým rodičům nevrátíme, nedozvíme se, jestli jim to řekla a jak na to reagovali. Tohle mi přijde trochu zvláštní rozhodnutí, když se snažíte udělat film o tomto tématu. A pamatuji si, že i pár dalších scén, které mohly mít větší dopad na příběh tak nějak "vyšuměly". Holt 800 hodin je 800 hodin a zkrátka stříhat se musí, ale je škoda, že to občas ublíží filmu a příběh tak vypadá nekonzistentní. Kromě této věci ale nemám, co bych vytkl. Je to dlouhý film, ale pěkný a citlivě natočený. 80 %. (29.07.2014)

Pocit hmatatelné reality a komplexního nahlédnutí do života Adele navozuje Kechiche téměř všudypřítomnými detailními záběry na tváře hereček, které samy o sobě dokáží zachytit i ty nejsubtilnější emoce a pohnutky - hlavně díky tomu dokáže tříhodinový dialogový film udržet pozornost a navodit iluzi skutečného vztahu mezi Adele a Emmou, i když příběh žádným zásadním způsobem nevybočuje z klasické dějové struktury. Právě onen důraz na intimitu danou atypickým záběrováním, díky níž diváci až perverzně nahlížejí do životní epizody jedné dívky/ženy, je zcela zásadním ozvláštněním jinak velmi předvídatelně plynoucího festivalového filmu. Kapitolou samou o sobě jsou i explicitiní sexuální scény, které narušují zažitou představu o tom, co je na plátně ještě zobrazitelné a jakou to má funkci. Tyto momenty (stejně jako mnoho dalších) však nejsou nositeli dějových informací, ale spíše slouží k co nejvěrnějšímu zachycení dané atmosféry, pocitů a emocí hlavních představitelek. Čemuž přidávají dokonce i zdánlivě nesouvisející scény mimo ústřední vztahovou linii (protestování v ulicích, výuka ve škole...), v nichž se zásadním sjednocovacím motivem stává mimo jiné i vyznamotvorná hudební složka a práce s modrou barvou (odtud originální název komiksové předlohy). Z Životu Adele tak nakonec zůstanou pouze silné pocity a vědomí dvou téměř geniálních výkonů hereček, jejichž nejvypjatější scény vždy dosáhnout požadovaného emocionálního účinku na diváka, než samotný příběh, jehož odvyprávění by klidně zabralo polovinu času. Stále je to ale film, který by neměl uniknout pozornosti, jelikož dokáže být v některých momentech opojným i devastujícím zároveň - a to samozřejmě v nesmírně pohlcujícím slova smyslu, v němž dění na plátně na chvíli vypadá jako skutečný život. P.S.: Adèle Exarchopoulos je objev. (23.11.2013)

Hodně kontaktní film. Život Adele komplexně zachycujíce několik vývojových fází života dívky, která se mění v ženu. Kechiche by mohl ukázat jenom příčinu, následek a důsledek. Více ho ale zajímá proces, průběh samotné proměny, a jeho trvání. Délka je jedním z mnoha nástrojů, které režisér využívá ke zrušení bariéry mezi titulní hrdinkou a divákem. ___ Dobrých osmdesát procent dialogů (a tudíž i celého filmu) je řešeno detaily tváří. Tradičně vystavené dialogové scény nás neustále ubezpečují, že realita pokračuje mimo rám obrazu. Zde naopak vzniká dojem uzavřenosti do malého prostoru, víceméně vymezeného jenom těly herců. Ignorování okolního prostředí zesiluje sepětí s postavami, jejichž intimní zónou je limitováno, co uvidíme a uslyšíme. Oddálení kamery od figury na konci dialogu pak působí jako osvobozující vykročení z vnitřního vesmíru mezilidských vztahů do okolního světa. Svou roli také sehrává, zda je komunikace postav, jedno zda verbální či nonverbální (mezi kterou bychom mohli zařadit také sex), zprostředkována technikou záběru/protizáběru, anebo švenkováním kamery. Jakkoli náhodně působí, je forma neustále pod kontrolou režiséra, plně podřízena procesu tělesného a duševního sbližování a oddalování postav. ___ Ve více významech dochází k překročení hranice během erotických scén (láska a sex, skutečnost a předstírání), ze kterých každá má své opodstatnění (například ostrý kontrast momentu extrémní intimity s následující scénou rodinné oslavy narozenin, která vyžaduje mnohem více přetvářky). Explicitnost erotických scén vyvolává oprávněná podezření z voyerismu tyranského režiséra (kterého obě herečky označily za génia, s nímž však již vícekrát nechtějí spolupracovat), jejich nadstandardní délka je ale zároveň nejkrajnějším vyjádřením neochoty filmu při komunikaci s divákem cokoli předstírat. Ne náhodou Život Adele limity upřímnosti reprezentace (ať ve filmu nebo v jiných uměních) řeší také v dialozích, jež nikdy neupadnou do kavárenského blábolení, kterým by tvůrce pouze dokazoval svou intelektuální potenci. Odkazy, z těch filmových například Pabstova Pandořina skřínka, smysluplně doplňují hlavní motivy vyprávění a současně nám pomáhají pochopit postavy mimo vztahový rámec. ___ Neznám mnoho filmů, které by dokázaly jít takhle hluboko a s takovou fyzickou naléhavostí pod kůži hlavní postavy. Sousloví „být v cizí kůži“ bylo v mém případě naplněno s nebývalou intenzitou. Rád jsem po třech hodinách opět začal žít vlastní život, ale mé pouto s Adele se závěrečnými titulky rozhodně nezaniklo. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Traffic, Havenohome, mcb (25.11.2013)