Režie:
Jared LetoObsahy(1)
Artifact je americký dokumentárny film v réžii Jareda Leta pod pseudonymom Bartholomew Cubbins. Dokument podrobne mapuje vznik a tvorbu v poradí tretieho štúdiového albumu kapely 30 Seconds to Mars "This Is War", ktorý sa pripravoval v rokoch 2008-2009 a taktiež sa venuje vzniknutému sporu kapely s nahrávacou spoločnosťou Virgin Records. Súčasťou Artifactu je niekoľko rozhovorov, vrátane jedného s producentom a neurovedcom Danielom Levitinom, autorom obľúbenej odbornej publikácie "This Is Your Brain On Music".
Režisér dokumentu Jared Leto popísal svoj film ako "presný artefakt skupiny, jeho osobného života a toho, čo sa deje s celým svetom".
(Erik7595)
Recenze (17)
Thirty Seconds to Mars jsem vždy obdivoval, krom toho že je to pro mne jedna z nejlepších kapel vůbec, jsou .. prostě něčím víc, než ostatní kapely, v každé skladbě je neuvěřitelně silný odraz emocí a takového záhadného emočního vypětí, které mě i po těch letech pořád baví a něčím neustále znova přitahuje. Krátký dokument Artifact odrážející velmi zajímavý pohled na příběh desky This is War, se nakonec vydal uplně jiným směrem, než byl jeho záměr. Zajímavý je i fakt, že 30STM nedostali zaplaceno za žádné z doposud vydaných alb - přesně to ale vystihuje kapelu Jared Leta - jednoho z mála umělců, který nedělá hudbu pro peníze a plno myšlenek nejenom z tohoto dokumentu stojí k zamyšlení. Skrytý příběh Artifact je přesným odrazem toho, jak to ve skutečnosti v hudebním průmyslu chodí, pouhé vydělávání "velkých" peněz pro lidi, kteří jsou pouhé nic. ... a ty záběry z celosvětově vyprodaného turné? This is War .. ()
Skvělé okno do pos..ného hudebního bussinesu. Opravdu to nemají lehký. Vůbec celý pohled na měnící se podmínky trhu a obří vykořusťující společnosti, kterým jde jen o prachy. Každý nějak tak tuší, ale tohle vám fakt otevře oči. Jinak skvělý pohled dovnitř kapely, který pak ne celé album i všechno kolem vrhá ještě lepší světlo. Jak bylo řešeno, hudba a sex jsou pro lidi to nejdůležitější. Je čas pustit si pořádnou hudbu... ()
This is War! This is War! This is War! Opravdu jsem něco takového ještě neviděla. Ty tři lidé, kteří svou práci nadevše milujou, kteří stále drží pospolu. Kdy ani před tím největším problémem nechtějí uhnout a taky, že to neudělají, protože mají odvahu a vůli jít po hlavě do všeho, co jde proti nim Tihle lidé z Marsu dokázali opravdu mnoho. A ještě toho mnoho ukážou a dokážou. Je vidět, že i jejich život není vždy lehký, ale udělají všechno proto, aby dovršili svůj sen a cíl. A jsou za tuto snahu odměněni fanouškovskou láskou, která je zrovna u této skupiny velká. Když pak na konci tohoto artefaktu vidím tváře obyčejných lidí, kteří jsou v té chvíli opravdu šťastní, z kterých cítíte, že teď, zrovna teď mají odhodlání splnit si i ten největší a nejšílenější sen, kdy na těch pár minut zapomenou na skutečnost, že tenhle svět není zcela v pořádku....to je ten nejkrásnější moment. Time to Escape. The Clutches of the Name. No, this is not a Game. It´s just a new Beginning. ()
Okej, příště už se asi nebudu dívat na dokumenty o hudbě, která mě přinejlepším vůbec nezajímá a přinejhorším se mi během jejího poslechu otevírá kudla v kapse. Nicméně chtěla jsem si vytvořit alespoň mírnou představu o tom, co je Jared Leto za člověka/autora, neboť mi přijde fascinující, jak je jeho výraz absolutně prázdný navzdory tomu, že prakticky v každé písničce projde celou škálou od uvzdychaného "prožívání" do emocionálního řvaní. No a za dojem jedné velké totální prázdnoty za těma jeho vytřeštěnýma očima jsem se moc neposunula. Je to taková hudba jak do reklamy na Coca Colu, kde hlavní dějová linka naznačuje, že všichni mladí krásní lidé na světě jsou spojeni tím, že pijí stejnou značku v cukru rozpuštěné kyseliny fosforečné. Jo a jinak korporace ničí naše duše a dělají z nich prázdné schránky, to se myslím kluci snažili říct. A navzdory všemu, co jsem napsala, mi ho bylo chvíli i líto, jak se tam tak krčil v koutku a bál se, že kvůli právníkům nebude moct vydávat svoje písničky. Jenže na druhou stranu, když to svoje dílo potom popisuje, tak je zřejmé, že nějaký mesiášský komplex určitě má a že jsem si ten narcisismus, co z něj čiší, nevymyslela. ("Chci vytvořit něco, co bude žít navěky", what the fuck Jarede, tak nedělej pseudorock pro týnejdžry.) A to jsem ještě zapomněla zmínit, že to je vlastně obyčejné home video, a že doufám, že nemá dojem, že vytvořil komplexní filmové dílo. P.S.: Body language Chestera Benningtona v jeho příspěvcích byla vážně děsivá, takhle nějak musí vypadat zosobněný stres. ()
Galerie (5)
Zajímavosti (1)
- Film získal roku 2012 diváckou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu v kategorii nejlepší dokument. (REP_ReZeNT)
O tom, že hudební průmysl funguje tak, jak funguje, asi každý tak nějak tuší a je dobře, že to někdo ukázal na plnou hubu a ještě lépe, že to ukázal na extrémním případu, jako byla aféra okolo 30 Seconds to Mars. Bohužel to, že se jedná právě o 30 StM, je také největší slabina. Jared Leto umí hrát i zpívat, o tom nikdo nepochybuje. Na druhou stranu je to do určité míry přeceňovaný a hlavně ULTRANARCISTICKÝ pozér. Měl bych také přiznat, že přes veškerý instrumentální um vidím hudbu 30 StM jako komerční teenage pop metal sračku a Jared Leto je mi svým stylem vystupování krajně nesympatický. Ale zpátky k filmu. Fakt, že zisk umělců se plynule přesunul z prodeje desek do živého vystupování, je také všeobecně známý. O horentních sumách, které si umělci za koncerty účtují, tu ale s podivem nepadá ani slovo. Tento business model navíc výrazně nahrává právě velikým bandům jako 30 Seconds to Mars, které dokáží vyprodávat stadiony. Menší umělci mají se ziskem problém daleko větší. Při úvodním plakání dollarových multimilionářů (Bennington a Tankian) nad mládeží, která si hudbu raději zdarma stáhne, než koupí, mi tak bylo na blití (za zmínku oproti tomu stojí rozumný postoj Metallicy, která ho prezentuje v dokumentu GLOBAL METAL). Hudební průmysl je z hlediska vztahu label-hudebník odporný, ale víceméně dává smysl. Nahrávací společnost umožní nákladnou produkci alba a poskytne skupině možnost vydělávat na koncertech. Za to si však společnost naúčtuje nesmyslné peníze včetně absurdních poplatků. Zkrátka korporace zůstanou korporacemi a při Letově komentáři „tyhle firmy nezajímá nic kromě čísel“ jsem se dusil smíchy. Právě tyhle korporace totiž vedou pro umělce formátu 30 StM nezbytný byznys založený na kalkulacích, analýzách a rozpočetnictví, který vůbec umožní vydávání pompézních alb. Nahrávací společnosti navíc odvedou ohromný kus práce s kompletní propagací produktu. Nikdo se nepozastaví, proč je zpravidla každý větší band pod nějakým labelem? Krom toho takto fungují do určité míry všechny (nejen) umělecké branže. Větší skupiny živí ty menší, a to je z mého pohledu zcela v pořádku, aby byl umožněn „zrod“ nových talentů. Ale Leto, zdá se, má sám málo. Kam se poděl ten duch „pro hudbu jako takovou udělá Jared všechno“, který je tu tolik proklamován? Není to spíš „pro prachy…….“? Momenty, kdy se skupina rozhoduje, jestli podepíše s labelem další nevýhodnou smlouvu po tom, co byla právě „ojebána“, ji pak staví tak trochu do pozice nevděčného, oportunistického spratka. Letova (vlastně obou) samolibost je až neuvěřitelná, když nám předkládá záběry sebe sama v hlubokých zamyšlených pohledech či rozhovorech s plasticky vloženými dramatickými pauzami uprostřed vět. Pro film jakožto dokument jsou tyto režijní excesy drtivě degradující. Ve výsledku jde o dokument, který je často v kontradikci sám se sebou, rozplývá se nad nesmysly, pláče tam, kde to nedává smysl, využívá demagogického vyjadřování a ke sběru a prezentaci dat využívá překvapivě omezený počet zdrojů, které jsou často nerelevantní. () (méně) (více)