Zrcadlo

Sled za sebou jsoucích obrazů, ale nic víc? A je víc vůbec potřeba? Kdybych to rozpitval, snad by mi to úplný smysl dávalo, ale ten je mi zde, upřímně, celkem jedno. Smyslem můžou být také ty obrazy samy o sobě. Nevím. Dalo by se toho napsat ještě mnoho. Ale i zde platí pravidlo, že méně je někdy více. Ale co zaručit můžu, je, že fascinovat se budu nechávat ještě mnohokrát. (29.03.2007)

Umelecké dielo ! Ktoré je však úplne, absolútne neprístupné konzumnému divákovi mainstreamu. Som veľký fanúšik Andreja Tarkovského a hltám každú jednu jeho filozoficky poňatú surrealistickú snímku ale veru mal som čo robiť aby som tuto všetko vstrebal. Musel som sa po pozretí tejto snímky poobzerať po vysvetlivkách a zaujímavostiach filmu aby som pochopil určité veci. Po tých zisteniach som úplne spokojný. Diváka zaskočí neustále prehadzovanie času pri čom je pred kamerou tá istá herečka. Scénka sa ani poriadne neskončí a opäť sa mení miesto. Ide u o dve prostredia. Prvá je príroda ktorá ma u Tarkovského vždy nesmierne uchváti. (Takisto ako režisér a ja som vyrastal v podobnom prostredí v domu obkolesenom prírodou mimo mesta či dokonca dediny) Druhá oblasť je mestská a nebojím sa tvrdiť že silne priemyselná časť ktorá bola točená silne šedými farbami. Film prekypuje silne surrealistickými a symbolickými substanciami ktoré ma vyslovene fascinujú. Vážna hudba z predvádzaná poéziou plnou múdrostí a k tomu nájazdy kamery na prírodu sú úžasné. (12.10.2013)

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)

A zase jeden z těch filmů, které si budu muset pustit ještě někdy jednou, abych docenil jeho velikost, protože zatím jsem ji nedocenil. Tarkovsky se pokusil o trochu jiný přístup, je ještě více filosofická a abstraktní, a to mi prostě nesedlo. Ty obrazy jsou zajímavá, stejně jako prolínání technik, ale beru to jen jako zajímavé. (01.10.2015)

Obraz v Zrcadle. Odlesk něčeho, co jsme v sobě zatím nespatřili v úplnosti. Jakkoliv se může zdát film hluboce osobním (a on je skutečně velmi subjektivní), neznamená to, že ho člověk nemůže pochopit (nebo použijeme-li přesnější výraz, prožít). Andrej Tarkovskij totiž nehledal univerzalitu v umění skrze obraz vnějšího světa (jako většina režisérů), popřípadě skrze konkrétní ideologii (jako například Godard, či Ejzenštejn). Ne, on se snažil najít univerzální pravdu hluboko v sobě. Připodobním to ke vztahu. Čím hlouběji se ponoříme do druhého člověka, čím delší čas s ním trávíme, tím lépe ho dokážeme chápat, tím více mu rozumíme. Proč? Protože v hloubi duše jsou si všichni lidé podobní. Mají (přes všechny vnější rozdíly) stejný základ. Tudíž, jestliže Tarkovskij tvoří svá veledíla na základě hlubokých duchovních kořenů, neodvrací se od obyčejného diváka/obyčejného člověka. Naopak. Vychází vstříc každému z lidí, avšak v úplně jiné rovině, než většina ostatních tvůrců. Proč, ptáte se, jsou tedy jeho filmy obecně považovány za těžko srozumitelné? Odpovědí na tuto otázku je čas. Čas nehraje pouze velmi důležitou roli ve struktuře jeho děl (předlouhé, skoro až meditativní záběry, události bez zřetelného kauzálního řetězce, snové pasáže, apod.). Čas hraje také důležitou roli v obecnějším vztahu k jeho filmům. Plyne takříkajíc opačným směrem. Zatímco devadesátdevět procent snímků, co kdy byly natočeny, ztrácí během dekád na své hodnotě, v tomto případě je tomu přesně naopak. Člověk musí do jeho děl dlouhá léta dozrávat, získávat zkušenosti a růst v duchovním slova smyslu. Andrej Tarkovskij totiž nebyl jen geniální umělec, ale byl to také moudrý člověk. A moudrost se prostě získává pomalu, po desetiletí. Vždyť celý život nám trvá jenom opravdu dobře poznat sebe sama. A po uplynutí moře času, pak jednoho dne - možná, pokud budeme mít štěstí - spatříme svůj celkový obraz. Obraz v Zrcadle. (08.10.2016)