Příběhy, které vyprávíme

Tak vám nevím, jestli je to opravdu taková pecka, jak to na první pohled vypadá. Jistě, forma a konstrukce vyprávění je možná originální a zpovídání celé rodiny je určitě pikantní úkol a nedá se přirovnat k jakýmkoliv jiným rozhovorům s cizinci. V tomto ohledu je vše v pořádku, ale.. Problém je v samotném tématu, které se autorka rozhodla zpracovat. A zde si opravdu nejsem jistý, jestli je zjištění, že její otec je někdo jiný, než si celé ty roky myslela, dostatečné téma na celovečerní dokument. Podle mého názoru není, opravdu mi v dnešní době nepřijde šokující, že něčí matka měla poměr s někým jiným, než se svým zákonným manželem. A dělat o tom story? Fakt ne. (03.08.2018)

Sarah Polley, její rodina, její mrtvá matka a tajemství Sarah Polley. Je to osobní, ale už stokrát viděno jinde. Zaujme naopak část, kde herci přehrávají zcény z minulosti režisérčiny rodiny, nejprve to vypadá jako rodinné záběry z vhs/super8, které naleznete v šuplíku, ale vlastně to tak není. No snad jí to pomohlo se s nečím vypořádat. (29.06.2013)

[SFF 2013, Sydney] Nechytilo ma to, ale chápem prečo ostatných áno. (Meta)dokument zručnej storytellerky Sarah Polley totiž svojím nespoľahlivým dávkovaním informácii priam nabáda k nadšenej participácii na vyriešení onej záhady a verím, že u niekoho vzbudzuje aj dojem univerzálnosti. Ten mi však príde až príliš chcený a (takisto ako celý projekt) málo motivovaný. Jedná sa samozrejme o vkusne intímnu spoveď, ktorá nepostráda bezprostredné humorné glosy, fešne naaranžovaný, archívny look Super-8 a hravé zaobchádzanie s juxtapozíciou (nepriamo poukazujúce na krehkú paradigmu subjektívnej interakcie medzi nedokonalou pamäťou, holým faktom a konečným zorným uhlom), ale toho davového vynášania do nebies sa u "Stories We Tell" momentálne účastniť nehodlám... (14.06.2013)

Příběhy, které vyprávíme je velmi unikátním projektem, který skončil takto emocionálně ze dvou hlavních důvodů. Samozřejmě vše začíná dostatečně zajímavým, skutečným příběhem, kdy Sarah Polley zjišťuje pravou identitu svého otce a pak hlavně zpracováním. Mladá režisérka umně zainteresovala do vyprávění celou svoji širokou rodinu a sázka na tuto kartu se stonásobně vyplatila. Mohla to být ubulená melancholická báchorka, ale atmosféra a hlavně chemie při zpovídání všech zúčastněných, otců, bratranců, sester a bůhvíčeho ještě, je jedinečná a už jenom kvůli ní byste měli dokument vyhledat. Navíc pohlcující souznění formy s obsahem - po skončení už svoji vlastní famílii neuvidíte v úplně stejném světle jako doposud. 80 % (06.03.2014)

Rodinná historie Sarah Polley v performativním dokumentu (minulost režisérky poznáváme jejíma očima a společně s ní), který nehraje podle zavedených pravidel. Přibližně osmdesát minut jsou home video záběry z minulosti korigovány nově natočenými mluvícími hlavami. Tyto dvě verze jednoho příběhu o lásce, rodině, zrození a smrti doplňuje ještě verze třetí, text předčítaný mužem jménem Michael Polley. Zdá se, že tuto třetí verzi si autorka vymyslela, aby měla sama nad dějinami svého početí nějakou kontrolu. Jak ovšem vyjde najevo v poslední třetině filmu, její kontrola byla po celou dobu větší, než se navenek zdálo. Učiněné odhalení míry pravdivosti toho, co jsme doposud sledovali, nás částečně staví do pozice samotné Polleyové, která se také dlouho domnívala, že věci se mají trochu jinak. Dochází tím nejen k posílení performativního rozměru díla, ale také k sebeobhajobě filmu, který dosud nabízel víceméně jen rozmělňované rodinné melodrama, přínosné především pro členy početné rodiny Polleyových (jediným ozvláštněním jsou nápovědné záběry ze současnosti, natočené na osmičku na důkaz toho, jak se přítomnost okamžikem jejího prožití stává součástí nerozhodnutelné minulosti). Najednou před námi vyvstává celá řada podnětných otázek, ať už spjatých s touhou uchopit osobní minulost jejím přepsáním, s tím, že žijeme v příbězích (jak si ovšem uvědomujeme teprve ex post), nebo tím, zda a jak bychom měli o intimních záležitostech vyprávět. Dokument přes svou ambiciózní snahu zahrnout co nejvíce verzí příběhu zodpovídá poměrně málo z uvedených otázek, přesto se z něj ve výsledku stává inspirativní esej o potřebě dát mnohdy matným vzpomínkám jasnější tvar, učinit je srozumitelnějšími a lépe skrze ně pochopit také sebe samé. 75% (28.03.2016)