Buena Vista Social Club

Když to na začátku dokumentu skupina Buena Vista Social Club rozjede na koncertě v Amsterdamě a Compay Segundo začne skladbu Chan Chan, nevěřili by jste mu ani šedesátku. A tomuto pánovi bylo přitom 91. A pokud si nádhernou úvodní skladbou kubánskou hudbu alespoň trochu zalíbíte, nemůžete se následně nudit. Všichni členové jsou neuvěřitelně čilí a charismatičtí, temperament z nich přímo čiší a jejich chuť do života je nekonečná. Tradiční kubánský doutník v zubech a kytaru v ruce je možno vidět nesčetněkrát. Koncert v podání těchto vynikajících hudebníků musí být nádherný zážitek a mrzí mě, že už nemám šanci to nikdy zažít. Nejvíc mě fascinoval Rubén González, v té době 79-letý, který předváděl na piano něco, na co nikdy nezapomenu. Bohužel v prosinci roku 2003 zemřel, nechť je mu země lehká. Při závěru dokumentu a zároveň koncertu ve slavné a zaplněné Carnegie Hall, při jednotlivém představování všech členů kapely (a symbolicky znovu při písničce Chan Chan), mě upřímně hřálo u srdce. Co se týče samotné kvality Wendersova dokumentu, hodnotil bych ho pouze průměrně, ale vybral si téma, které mě chytlo, zajímalo, po celou dobu ani chvilku nenudilo a takový dokument si představuju jako ideální, proto nemůžu jinak než 5*. (20.12.2004)

Koho by nechali v klidu tihleti vitální staříci - i s devíti křížky na krku - kteří nejen své muzice rozumí stejně jako vlastní zemi. Atmosféra zlatého věku Kuby z přelomu minulého století z dokumentu přímo vyzařuje a pánové jako Ferrer či Gonzales si zaslouží úctu všech milovníků jakékoli - ale především dobré - hudby. (20.08.2005)

Poslechnout si příjemnou kubánskou hudbu a zapomenout na strasti života. Plus je tu několik fakt zábavných momentů. Protože nejsem fanoušek tohohle hudebního žánru (ve skutečnosti ho jednoduše vůbec neznám), tak to pro mě bylo velmi poučné. A ty hudebníci, kteří byli snad všichni starší 70 let, měli neskutečně moc energie a skvěle jim to šlapalo, na to, že od pěti let kouřili doutníky a pili rum. Velmi zajímavej dokument i pro lidi, kteří s tímto typem hudby nikdy nepřišli do styku. (04.04.2009)

Tento dokument sa Vám bude tak páčiť ako veľmi inklinujete k hudbe zoskupenia Buena Vista a vôbec exotickému kubánskemu folklóru. Jednoznažne najzaujímavejšie (pre európana) je pohlaď na komunistickú Kubu cez optiku sociálnej vrstvy, z ktorej vzišla tálo legenda (chvalabohu bez propagandy, je to v prvom rade film o hudbe). A aj keď toto nieje zrovna môj štýl, ku koncu filmu som sa načapal, ako si podvedome vyklepávam do rytmu. Veľmi podmanivo podané. A môj favorit ? Jednodznačne Barbarito. (25.06.2006)

Coby dokument, ne zas tak dokonalé. Ale ta hudební složka je perfektní a vidět při tom ty dědoušky, jak to i devadesáti letech dávaj s neuvěřitelnou lehkostí, je prostě krása. Všichni to jsou páni muzikanti tělem i duší. Dozvídáme se, že všichni hrají od dětství a hudba pro ně znamená vše. Na diktaturou zmítané Kubě to platí podlě mě dvojnásob. Dokument se postupně věnuje každému muzikantovi. Postupně se představují a Wenders pak vždycky vyhmátne nějaké to jeho sólíčko. Nejlepší částí jsou samozřejmě koncerty, z těchhle pánů totiž čisí pozitivní energie na sto honů daleko. Pro lidi, co milují hudbu bude velká zábava na to koukat, ale i ostatní snad nebudou zklamaní. Já si to užil vrchovatě. (07.11.2008)