Blázni ze stadiónu

Všechny ty klauniády, všechna ta artistická, kouzelnická, hudební čísla prováděná s jistou dávkou nadsázky a humorem, jaká můžeme vídat v cirkusu a varietních programech obvykle v podobě samostatných čísel, zde v bleskovém tempu vytváří v první polovině krásně pevnou součást souvislé grotesky. Blázni ze stadiónu představují ohromně vynalézavou smršť nejrůznějších gagů, prakticky od začátku do konce, přesto v druhé polovině, kdy se pak film přenesl do jedné tematické roviny (olympiáda a sportovní zápasy... v Zidiho prvním filmu s „Bažanty“ to byl zase vojenský výcvik) pro mě pomalu ten film začínal v jistém smyslu ztrácet dech a připadal zdlouhavý. Tady opět platí, že s Bažanty jednoduše le monde est joli, potěšila i vedlejší rolička svérázného obchodíka LaFugase v podání okatého Paula Préboista a rozesmála spousta výtržníckých nápadů. Ale také platí, že ve výsledku tomuto filmu dokážu dát jen lepší tři hvězdičky a přes nesmírnou originalitu prvních dvou filmů Claude Zidiho oceňuji jeho posun v tvorbě, s níž Zidi v dalších filmech od Velkého bazaru dále nabízel i víc, než jen hodinu a půl přehlídky novodobé grotesky. A sice i souvislejší zábavné příběhy (někdy i s myšlenkou). 65% (06.10.2020)

Groteska měla dvacet minut a u mistrů jako byl Keaton, Lloyd či Chaplin fascinuje její propracovanost. U Les Charlots vítězí kvantita nad kvalitou. Většina gagů patřila k provařeným už v dobách němých grotesek, jen tu a tam se vyloupne něco originálního. A na rozdíl od těch nějlepších Charlotovek tu chybí nejen přesah (Velký bazar), ale i kostra celého filmu. Co by mohlo alespoň trochu fungovat na ploše dvaceti minut, v celovečerním formátu nudí. (29.05.2010)

Blázni ze stadiónu, aneb úspěšné pokračování spolupráce mezi panem režisérem Claudem Zidim a čtyřmi výtečníky (nebo chcete-li Bažanty). Netajím se tím, že francouzská komedie je jedním z mých nejoblíbenějších žánrů a zároveň (po zhlédnutí Bažantů a Velkého bazaru) i tak trošku mojí srdeční záležitostí. Abych však nepěl pouze ódy, musím přiznat, že tentokrát mi příběh příliš nesedl, neboť z mého pohledu nebyl tak výborně propracovaný, jako například u Velkého bazaru (sbírání medailí ve všech disciplínách nebylo, teda alespoň pro mě, příliš atraktivní - i když se nejedná o podstatu celého příběhu). I přes to však panuje po zhlédnutí 87 mintové stopáže spokojenost, úsměv na rtech a těšení se na další filmy se čtveřicí Gérard Rinaldi, Jean Sarrus, Gérard Filipelli a Jean-Guy Fechner. (25.09.2010)

To, že existovala voľajaká francúzska hudobná skupina "Les Charlots" bolo pre mňa donedávna novinkou. Zistil som však, že s tým, čo ponúkajú vo filmoch, v ktorých sa objavovali, nemajú dnešného diváka čím zaujať. Týchto značne trápnych "Bažantov" dokáže iste oceniť, a snáď sa pri nich i dobre pobaviť, generácia detí kvetov. No dnešnú mládež si už veru nezískajú. Ja som starý dobrý ročník 1977 a poviem vám pravdu, že ani ja som tomuto hippies quartetu nikdy nedokázal prísť na chuť. Ich humor mi je cudzí, ich image mi je protivný. Takže pri titule "Blázni zo štadióna" (Les fous du stade) som sa moc nepobavil. ** (14.06.2020)

Druhý film s Les Charlots. Tento díl je vlastně nejztřeštěnější ze všech - hned na začátku probíhá sportovec s pochodní. Zaběhne do jedné vesnice. Poté vyběhne a půlka vesnice je v plamenech. Potom začíná pršet a nad pochodeň dá někdo jiný deštník. Ten však také hoří. Potom později - sochař sochá sochu a modelem mu stojí jeden chlapec. Ale socha vypadá jako nějaký totem. Charlots ji vezou do vesnice, socha spadne, oni ji slepí - socha je již podobná modelu. Potom jedou se sochou na náklaďáku k mostu - socha je ovšem moc vysoká. Těsně před tunelem se však sehne. Atd. atd. atd. Prostě totální blázinec a tolik gagů, že jich tolik nebylo snad ani ve Žhavejch výstřelech. Nejlepší komedie s touhle zvláštní skupinou, která svoje písničky naštěstí dostala jenom do dvou filmů. (31.10.2007)