Recenze (2)
Ztělesňující se vzpomínka na neviděné, kterou vidíme jen skrze obraz, jenž ji definitivně opět skryje našemu zraku: těžký život post-kinematografického filmaře, jehož od té doby nepřestává pronásledovat nostalgie po filmovém obraze, jenž je němou vzpomínkou na skutečný obraz světa, který ten filmový zachytil jen jako otisk na roušce Veroničině, a jenž sám musí ustoupit novému médiu - videu. Zachytit lingvistickou němotou obraz, který si šéf režisér vysnil ve vnitřním duševním projektoru, je stejně nemožné, jako snaha šéfa továrníka kontrolovat výsledek i proces výroby, pokud se v něm naskytne živý člověk: svoboda dělníka stroje i dělníka obrazu vždy zklame prvotní projekt pána, jenž se po vzoru toho Hegelova ocitá na druhé koleji vůči produktu, v němž se již zpředmětnil domnělý rab… odtud svoboda obrazu vůči jakémukoliv uzavření smyslem, Godardova komická gestická pantomima doplňující i marně odporující sémiotické nemohoucnosti po založení obrazu ve slově namísto pohybu, jenž je pohybem nesmyslnosti světa samého. Groteskní vizuální i ideová solidarita mezi vždy sebereflexivním režisérem a továrníkem fikčním i reálným prokazuje nejen Godardovu neutuchající snahu po simultánním uchopení pozice vypovídání při tvorbě filmové výpovědi, ale také prozrazuje důležitost „Passion“ při přechodu z období, kdy filmová základna tkvěla v materiálním a politickém hledání nekapitalistického možného, a novým a dodnes de facto posledním obdobím, kdy filmová základna spočívá v neustále reprodukované fascinaci vždy unikající materiality obrazu. Kterou nedokáže zkrotit ani fluidnější video, protože i v nekonečně multiplikovaném prolínání videa bude vždy něco unikat… ()
Noblesní intelektuálské žvanění kouřícího muže s kudrnatou hlavou - je o ničem ()