Vedlejší role

Není to film mého srdce. 1) Těžko interpretovatelný snímek vytvořil v Káhiře narozený arménský (od dvou let věku) Kanaďan, režisér, scénárista a výkonný producent 29letý Atom Egoyan, pojmenovaný po prvním egyptském atomovém reaktoru. 2) Scénáristka a její mrtvý bratr, bezcitný herec a jeho kariéra, bláznivá zamilovaná dívka, ti všichni kráčejí kafkovsky snovým světem plným obrazovek, aniž by byť jen pomysleli na něco jiného než na vlastní posedlost. Není to film mého srdce. 3) Ještě že režisér neumí česky a nepřečte si oficiální text distributora...asi by si hodil mašli. (10.06.2014)

Film o vampýrské moci obrazu dokazuje, že AE je velmi inspirativní a místy i strhující tvůrce, poněkud ho ale limituje jeho (chladná) rozumovost. Provazování zdánlivě nesouvisejících scén, ať už hudbou nebo střihem, má smysl i „drajv“, a společně s myšlenkovým podhoubím patří k velkým kladům filmu, nicméně v celku film naráží na sklo určité jednostrunnosti Egoyanovy zlověstné vize. Formovat noční můru z něčeho, co už noční můrou je [bizarní hotel vedený postarší „včelí královnou“ obklopenou trubci nebo mefistofelský režisér působí zlověstně i bez kamerové optiky], to není zrovna gerojský úkol. Nicméně finále na motivy televizní talkshow je brilantní. Posedlost obrazem až na okraj duševního zhroucení. (13.10.2006)

Základním rysem "Speaking Parts" je komplexnost, mnohovrstevnatost a totální prošpikovanost interní i obecnou symbolikou. Což má svoje výhody a nevýhody - SP se dají vidět x-krát a pokaždé si v nich něco nového najdete. Opravdu je na co se dívat a nad čím se zamýšlet, ale Egoyan to divákovi ani v nejmenším neusnadňuje - což mě vede k té "rubové" straně mince - SP jsou naprosto, narcisisticky a nekompromisně do sebe zahleděný film (ovšem byla radost dostávat se mu pod kůži). (05.03.2006)

Egoyan rozvíjí mnohovrstevnatou hru s významy; jednotliví aktéři mezi sebou splývají. Film nejsilněji problematizuje tématiku obrazu sebe a obrazu, který je načrtnut ve scénáři. Postavy oscilují mezi pokušením a osamocením. Divák jako archeolog vykopává to, co se skrývá pod povrchem. Těžkou atmosféru uspokojivě zprostředkuje kamera - občas nonšalantně vzlétne a snímá scénu z nadhledu; jindy se zaměří na detail a důsledně se drží tyrkysovo-žluto-červeného nádechu. Kontrasty odhalují jednotlivé aktéry v jejich “rolích”, v jejich vábení a odpuzování. Egoyan rozplétá vztahové smyčky a místy smyčku decentně utáhne. Jsme nuceni promluvit, abychom v roli obstály? Vnitřní světy hrdinů se míjejí, ale občas se protnou jejich osamocené sny a naděje. Bizarní na tom není vůbec nic. Egoyan jako důsledný filmový geolog mapuje terén magie lidské psýché a nezapomíná reflektovat sám sebe - vlastní roli tvůrce. (13.07.2023)

Atom Egoyan je magor. Nejenom, že se vyžívá v příšerný depce (s čímž teda zase tak problém nemám), on nemá pro podporu atmosféry problém otočit ve filmu třeba desetkrát jednu debilní, ručně točenou scénu vlasatýho týpka (s čímž už teda problém mám). Výsledek je umělecká sračka, příběh divnejch lidí, kterej šel totálně mimo mě. A jestli se divíte, že jsem to dokoukal, tak musím dodat, že hlavně proto, že občas to bylo tak wtf, že se od toho nedokázaly odlepit oči. (01.07.2014)