Il treno va a Mosca
The Train to Moscow: A Journey to Utopia
Vlak do Moskvy
Obsahy(1)
Konec jedné epochy prostřednictvím pohledu mladého italského holiče, který se skupinou stejně smýšlejících přátel vyjel v roce 1957 do Moskvy. Jejich rodiště Alfonsine je stejně jako většina obcí oblasti Emilia-Romagna, silně poničené válkou, na konci padesátých let „rudé". Sauro Ravaglia a jeho skupina sní o světě míru, bratrství a rovnosti, jehož místem je podle nich Sovětský svaz. V Moskvě se koná Světový festival mládeže a studentstva, a tak plni nadšení a radosti vyrážejí mladí soudruzi na velkou cestu za vzorem společnosti, v jaké by chtěli žít. Co se stane, když tolik mladých lidí vyjede natáčet na své amatérské kamery utopii a octnou se tváří v tvář skutečnosti? Páteř filmu tvoří archivní záběry, pořízené v roce 1957 na superosmičku, a úryvky dobové hudby a rozhlasového vysílání dávají zvláštní kouzlo historické epizodě, jež mladé idealisty připravila o iluze, ale na kterou přesto vzpomínají. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (9)
Nepochopila jsem, co mělo tohle znamenat. Zbytečnější film jsem dlouho neviděla. Někdo doma objevil staré filmy, tak je vrazil do více než hodinového sestřihu s řídkým komentářem. To celé o ničem. Připomínalo mi to vysílání československé televize v sedmdesátých letech. Stále jsem čekala, kdy už příde to rozčarování, přišla o něm však pouze ve dvou větách poznámka, kterou nedoprovázel ani jediný filmový záběr a nebylo ani vysvětleno, proč - zda ty brigádníky, nocující na ulici nestihli natočit, nebo jim filmy sebrali... Takže jen archivní záběry rozjásaných davů.... ()
Představte si, že někdo z vaší rodiny vyjel v 50. letech s videokamerou do zahraničí, a vy dostanete za úkol těch několik hodin náhodných záznamů poskládat do celistvého uměleckého díla. Dokument, který takto vznikne, s nejspíše nebude na stejné úrovni jako ten, na kterém byste se od začátku podíleli sami; s velkou pravděpodobností prostě nebudete mít ty záběry, které by se vám hodily. V tomto případě je tedy krásné, že film vypráví o procitnutí několika Italů na cestě do SSSR, když dějově k žádnému procitnutí nedojde. Celý film je o tom, že čekáte, až v 57. minutě vypravěč zahlásí, že v Sovětském svazu byla chudoba a lidé spali na zemi. Žádný videozáznam, žádná hlubší analýza, žádné rozhovory s místními, jen pár vět, které doprovázejí už asi dvacátou davovou scénu. Plytkost, zdlouhavost, neobjevnost. Jednoduše film, který na letošním festivalu můžete jistojistě vynechat. ()
Nadějný námět bohužel potopila příliš stylizovaná umělecká forma. Snímek na jednu stranu pracuje velmi zajímavě a téměř hypnoticky s archivními materiály. Výsledek však má podobu roztaženého, černobílého, němého filmu s vypravěčem, u kterého se musí divák hodně snažit, aby neusnul. Samotná pointa je navíc až pateticky jednoduchá a dala by se odvykládat několika větami. 4/10 [KVIFF 2014] ()
Odvážný nápad zpracovat komplexní téma téměř výhradně pomocí archivních materiálů bohužel filmu ve výsledku láme vaz. Původní černobílé záběry lákají na unikátní pohled do naleštěné bídy komunistické Moskvy, který ale před závěrečnými titulky nepřichází. Jak přiznali samotní tvůrci, záběrů z „backstage“ socialistického sjezdu – tedy chudých čtvrtí ruské metropole – měli k dispozici jen málo. Škoda proto, že větší slovo nedostal hlavní protagonista nebo třeba dobové fotografie. ()
Dokument, kde je k hlavnimu tematu(rozpacitost nad skutecnym stavem veci v CCCP) receno vsehovsudy 5 vet proste neni dobry.tedy vypoved o nicem. a to pomijim prazvlastni dramaturgii skladanych archivnich zaberu, kde jedna surealisticky (mozna spis az dadaisticky)vybrana scena mnohdy nic neznamenala ani nepriblizila, zkratka tam nemela patrit ()
Galerie (3)
Photo © 49. MFF Karlovy Vary 2014
Reklama