Chuť třešní

Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... (05.07.2014)

V jednoduchosti je síla a účinnost. Velmi pomalý, těžký, ale působivý film o ztrátě a hledání smyslu života, který se zaryje do našich myšlenek i pod kůži stejně hluboko jako ten prach z cest íránské krajiny. Ať každý z nás si vzpomene v pravý čas jak chutnají třešně, moruše nebo cokoliv jiného, co má tu naší chuť. Přesně tu nezbytnou, která nás nakopne, když nebudem chtít jít dál. (06.12.2010)

Po mych zkusenostech s Kiarostamim jsem od nej rozhodne cekal vice. Jako nejvetsi prednost tohoto snimku vidim v tajemne atmosfere, ktera vas nechava v napeti po cely cas filmu. Bavi me i jednotlive dialogy a myslenky lidi, ktere Badii na sve pouti potkava. Uz jsem ale videl X lepsich iranskych filmu. (21.02.2016)

Rozvláčný film, který měl zjevně působit meditativně a měl být postaven na dialozích, mi nakonec zůstal v paměti především díky výbornému obsazení a výkonu herce v hlavní roli a díky několika dalším hereckým výkonům. Problém jsem měl snad jen s několika až iritujícím způsobem otravnými dialogy a podivným zakončením, které jsem zřejmě nepochopil, ale dojem z příběhu mi nezkazil. Kiarostami určitě umí lepší filmy, tohle potěší, ale nenadchne. 7/10 [LFŠ 2012] (30.07.2012)

Pravda je, že výjimečně mívám filmové chuťové pohárky zmrtveny, podladěny, jako by pozbyly chuti i chuti ochutnávat, jako by na okamžik odložily služební uniformu smyslu – Chuti; zčistajasna, („k smrti“) znaveny vnímáním filmové dužiny i narážením na nestravitelné pecky, makabrózně zsinají. Jenže pak se člověk zahledí na komentáře, začasté delikatesní, myšlenkově sbratřené plody šrotujících mozkoven, - a zas je při chuti. Nedošlo k tomu v případě filmu Chuť třešní, ale píšu to doznání/vyznání intuitivně k němu; snad by mi Kiarostami odpustil, že s jeho filmem vůbec nesouvisí. (17.03.2021)