Zvířecí láska

Pri čítaní obsahu tušíte, čo vám film bude chcieť povedať a aké posolstvo prinesie, napriek tomu spôsobom podania vás Zvieracia láska týmto posolstvom stále dokáže prekvapiť a zaujať. Alebo nemusí a budete zhnusení a znudení. S tými zoofilnými scénami to nie je až tak žhavé, v podstate sú tam iba náznaky a je jasné, o čo v nich Seidlovi išlo. Najsilnejší je Seidl v komponovaní niektorých záberov, ako napríklad ležiaci pár hladkajúci nezávisle svojho psa, alebo pri paralelnej montáži volajúceho starého úchyla a opustenej ženskej v rokoch. Tento film vážne nie je ťažké dešifrovať, mňa iba tak napadá, že ak by naši domáci miláčikovia chápali, komu sú najlepší priatelia, tak by húfne panelákové byty a svojich pánečkov opúšťali. Pri každodennom počúvaní opustených zavíjajúcich psov v baráku mám úplne jasno v tom, ktorý živočíšny druh je tu viac pri zmysloch. (19.01.2014)

Seidlovy "dokumentární" filmy, to je ve světě kinematografie sedmý kontinent. Nemiluji sarkasma, ironii, narážky a hlášky (ve filmu ani v životě), ale u Uliho Seidla je to tak přirozené, že bez lehkého usměvu a mírného pohybu bránic to prostě nelze. I když je film samopopisný (v tomto smyslu dokumentární) dává dost prostoru k vlastním otázkám a k vlastnímu zpracování tohoto tématu (komentářů by tu nemělo být deset ale deset tisíc). A tak sám přidávám raději vzpomínku na "zvířecí lásku" starou přesně půl století: Jel jsem na kole za holkou přes Nové Veselí (Miloši Zemanovi dosud neznámé). Jel jsem z kopce, asi čtyřicítkou, a na okraji silnice stál hlouček lidí se psem. Pomyslel jsem si, že se nejspíš vytrhne a skočí mi pod kolo. A to se přesně stalo. Skončil jsem celý zakrvácený ve škarpě, pes zůstal na silnici se zlomenou nohou. Z onoho hloučku, který se k němu přesunul jsem slyšel: "No tohle! Kdo ti to udělal! Ten by zasloužil! atd. Setřel jsem krev, narovnal kolo ve vidlici a samospádem se nechal vést dolů na klidnější místo. Od té doby vím, že rozdíl mezi člověkem a zvířetem spočívá pouze v jeho konkrétnosti či obecnosti. Pozn. 1: Seidlovy nápady umocňuje i kamera před pěti lety v Libérii zesnulého Michaela Glawoggera (viz titulky). Pozn. 2: Rakušané (především buřičtí umělci) si před svou státností většinou neberou žádné servítky. V tom je Seidl obdobou (i když mírnější) skvělého Thomase Bernharda, jehož knihu "Obrys jednoho života" doporučuji k přečtění, když ne přímo ke zfilmování. (05.06.2019)

Zvireci laska, film, jenz spoluprodukovala stanice ORF, ktera ho nasledne odmitla odpromitat, je bezpochyby nejkontroverznejsim Seidlovym filmem. Vybavujete si hrdinu z Psich dnu, ktery skutecny cit ma pouze vuci svemu psovi, ktereho vsude taha s sebou a s manzelkou nedokaze navazat normalni vztah, komunikovat? Zvireci laska ukazuje radikalizovany pohled na neschopnost lidske komunikace mezi sebou, pro cely film je priznacne, ze spolu postavy nemluvi a jedinou reci je tak - pro Seidla charakteristicka - rec tela [kdyz se kopuluje, tak na pejska...]. Prvni hodinu, mozna hodinu a pul se divak muze ptat, v cem je Zvirecci laska natolik nepristupna, aby nemohla but odpromitana v televizi, kdyz tema zoofilie je pro ni tabu, ale explicitne vyobrazovane souloze partneru na otazku odpovidaji. V Seidlovych filmech byva zvykem, ze se zaobira obema stranami barikady, i kdyz sympatizuje s nizsi vrstou a nikoliv tou stredni anebo vyssi spolecenskou, zde tomu tak ale neni a je vytvarena analogie mezi muzem-clovekem, panem tvorstva, a zviretem, ktery na rozdil od cloveka dokaze but verny a projevovat sve emoce. Dramaturgicky asi nejucelenejsi Seidluv film, ktery ale bohuzel sklouzava k do iste miry podbizive atraktivnosti, ziskal Cenu za nejlepsi dokument na postdamskem filmovem festivalu 1996. (05.12.2007)

Ťažko mi je pripustiť, že ide o dokumentárny film, keď od dokumentu očakávam, že sa niečo dozviem, spoznám alebo získam nejaký vizuálny zážitok. Tu ide o záznam správania menej alebo viac trhnutých ľudí, prípadne celkom vyšinutých alebo bezdomovcov ku svojim miláčikom psom prípadne králikom, ktorí im nahradzujú partnera. Zaradil by som film až niekde k poetickým filmom, ktoré nie sú nič pre mňa. A keďže v tomto prípade sa koketuje s týraním zvierat až zoofíliou, tak sa ani nečudujem televízii ORF, že to stopli. (13.04.2013)

Seidl je výborný dokumentarista, neboť má mimořádný dar vytvořit pro svoje postavy atmosféru, která jim nebrání v ostentativním zubožování sebe sama před kamerou. Tierische Liebe je dokument o lidech, kteří si z fatálního nedostatku blízkosti druhého člověka pořizují domácí mazlíčky (nejčastěji psa) a během natáčení jim různými obskurními způsoby projevují city. Film ve své první polovině slibuje studii nového fenoménu ze sociálně kritické perspektivy, když třeba sleduje bezdomovce, který na nádraží prosí lidi o peníze pro svého králíka. Ve druhé polovině naprosto neočekávaně přechází k ryzímu hyenismu, když počáteční pokus o sociální komentář nahrazuje nekomentovaným snímáním lidí, kteří se ve svém potlačovaném zoufalství zavíjejí do vlastní ulity se svými psy. Nesnesitelná je tahle pasáž hlavně kvůli úplné absenci dialogu, a to přitom právě jeho prostřednictvím vyprávěl Seidl příběh obyvatel česko-rakouského pohraničí ve svém předchozím filmu Se ztrátami se počítá. O chovatelích psů, kteří ve filmu vystupují, bych rozhodně nehovořil jako o lidech, kteří kvůli autisticky projevované lásce ke svým psům a katastrofální neschopnosti komunikace s druhými lidmi mají mít náš soucit, protože jejich problémy pramení spíš z toho, že se k ostatním chovají jako dobytek. Opravdu nevím, co mám jako soucitný člověk doporučit ženě, která si prostřednictvím svého psa ventiluje frustraci z toho, že jí opustil manžel, a přeje mu za to smrt. Další žena, zřejmě emeritní prostitutka, předčítá svému psovi dopisy od svých milenců a pak je nešťastná, že psa to vůbec nezajímá. Chápe Seidl tyto úniky nejnižších (vlastně sexuálních) pudů jako problém k řešení, anebo mu jde jen o to, aby mezi záběry zapálených chovatelů mohl provokativně zařadit souložení muže se ženou? Kdekdo bude nad touhle cynickou hrou plesat, pro mě je Tierische Liebe nejhorší příklad antihumanismu, jaký by nezachytili ani zpravodajové televize Nova. Zatím to beru jako pouze první nepříjemnou zkušenost se Seidlovou filmografií a upřímně doufám, že jeho hraná tvorba pro mě bude o mnoho snesitelnější. V tomhle rychlokurzu zoofilie totiž nakonec nejde o nic hlubšího než o mlčenlivé přitakávání životům lidí s očividnými psychickými problémy a jejich neřešení. A na tom – věřte nebo ne! – není nic k smíchu ani k velebení. 40% (14.04.2013)