Mokřina

Je to takový ten film, co je napínavý a patřičně hnusný, celkem atmosférický a bez zbytečných keců, ale zároveň vlastně člověka jen tak utáhne až ke konci a pak zdar. Není to žádná pecka, ze který by někdo skákal metr vysoko a nadšeně vyřvával. Zhlédnout a odejít. Řemeslně dobře odvedené a odehrané, co hraje prim jsou úžasné lokace mokřin a nepříjemně buranského venkova, herci neurazí a nenadchnou, o konci se dá říct to samé. Jako jednohubkový detektivní thriller ale rozhodně doporučuju. (18.10.2018)

Osmdesátá léta, mokřady, které umí problémy skrýt, ale taky někdy vyplavit, dva nejednoznační detektivové, ruka zákona nedosahující dostatečně vysoko a zatracené dusno. Srovnání s True Detective se prostě nelze vyhnout a zároveň se tím obnaží slabiny. Samozřejmě i vinou formátu celovečerního filmu nedostatečně vykreslená psychologie policejního dua a taky čitelná žánrová schematičnost, nicméně podobných evropských kriminálek (a navíc v takovém retro hávu) není nikdy dost. Nutno ocenit casting a „ptačí“ kameru Alexe Catalána. (11.03.2015)

Ještě šlo přitlačit. Ve scénáři, který mi připadal lehce zkratkovitý a jak už je tu psáno - ničím nevybočující ze slušného nadprůměru. Možná jsem malinko přísný, ale Alberto Rodríguez se u mě po Grupo 7 zařadil mezi nejzajímavější španělské žánrové režiséry a bedlivě sleduji jeho kariéru. Co se týká výběru/vedení herců, atmosféry, práce s obrazem a tempem, tak Rodríguez kope úplně jinou ligu než ostatní současní domácí tvůrci (třeba letošní El Nino je oproti La Isla Mínima polotovar bez chuti) a je jasné, že Španělsko mu bude už brzy malé. Laso přijde, ale ještě jeden film doma by dát mohl. Nepochybuji, že svůj nejlepší film má teprve před sebou. (18.01.2015)

Spis zklamani, hlavne kdyz vezmu v potaz kolik zanrove a tematicky spriznenych (a lepsich) snimku tu uz bylo - hlavne nemecke DAS LETZTE SCHWEIGEN, ale i italska DIVKA U JEZERA a samozrejme Dumontovo L'HUMANITE. V prvni polovine tezce prumerna zalezitost, ale houstnouci atmosfera a nekolik pusobivych pasazi (nocni honicka, pronasledovani promoklymi bazinami) to nakonec jakztakz zachranili. Chtelo by to predevsim lepe napsane postavy, uspokojivejsi rozuzleni, a trochu mensi roztekanost (pomerne dost bezvyznamnych kratkych scen, zbytecnych dejovych odbocek atd.). (23.01.2015)

Spoilery. La Isla mínima je ukážkou, či skôr potvrdením dlhodobého komerčného potenciálu španielskej kinematografie, ktorá je aktuálne v kurze. Má to však jeden háčik. Podobne ako v prípade súčasného trendu populárnych severských detektívok, záujem sa koncentruje predovšetkým okolo žánrovej produkcie. Autori tak zostávajú skôr v pozadí, a i keď mená ako Jaume Balagueró či Jaume Collet-Serra nie sú divákom neznáme, častejšie ako "Videl si už ten nový Balagueróv film?" počujeme frázu "Videl si už ten nový španielsky horor?". La Isla mínima je práve výsledkom pokusu o temnú kriminálku západného strihu, ktorá sa však zároveň opiera o historický kontext Španielska 80. rokov. Snaha uspokojiť domáce i zahraničné publikum je zreteľná i v castingu (Raúl Arévalo a Antonio de la Torre spolupracovali s Pedrom Almodóvarom či Álexom de la Iglesia) a čerpaní inšpirácie mj. zo svojho amerického proťajšku, True Detective. Primárnou zbraňou filmu je kamera Alexa Catalána, ktorá sa občas vytasí so zručným steadicamom či uhladenou interiérovou kompozíciou. Našťastie sa vo chvíli, keď sa odlepí od zeme, oprostí i od prázdnej efektnosti. Topografické letecké zábery totiž nie sú len zdrojom toho prchavého vnemu, prezývaného atmosféra (ktorým sa film snaží zapôsobiť), ale starajú sa o expozíciu a priame vymedzenie prostredia. Dôraz na tieto zložky sa pochopiteľne odráža v menšej pozornosti ostatným. Príbeh sa nesie v duchu šablón a priznaných vzorov, no jeho skutočným problémom je nezvládnutá dramaturgia. V dôsledku toho sú postavy, i keď sa to film zo všetkých síl pokúša zakryť, takmer do samého konca plochými figurínami. Mnohé postranné motívy sú tu celkom zbytočne, keďže vyšumia do stratena a z deja nenápadne a bez vysvetlenia miznú (telefonáty Pedrovej manželky, jeho vzťah k autoritám, málo využité rozdiely v osobnostiach protagonistov, náboženská symbolika, vizuálne premietnutá i do výškových záberov, minimálne jedna scéna z baru). Vinou nedôsledného rozprávania som mal dojem, že sa detektívovia k rozuzleniu dostávajú skôr akoby náhodou, než trpezlivým vyšetrovaním. Čo ma však núti hodnotenie zaokrúhliť smerom hore, je bezočivý, podpichovačný záver, ktorý sa vysmieva hlavnému hrdinovi priamo do tváre a kričí: "Tak čo, ako sa ti pracovalo s masovým vrahom?" Hriechy minulosti a bývalých režimov ostávajú zakryté pod nánosmi blata, ktoré nezmyje ani neustávajúci hustý dážď. 65% (30.01.2015)