O thiasos
The Travelling Players
Režie:
Theodoros AngelopoulosScénář:
Theodoros AngelopoulosKamera:
Giorgos ArvanitisHrají:
Eva Kotamanidou, Grigoris Evangelatos, Vangelis Kazan, Aliki Georgouli, Giannis Fyrios, Thanos Grammenos, Christoforos Nezer, Stratos Pahis (více)Obsahy(1)
Film Thea Angelopoulose PUTOVNÍ DIVADLO se odehrává v Řecku. Ale v tomto případě se nejedná o zemi plnou slunce a modrobílých domů. Příběh tohoto filmu se odehrává v severní části této země a seznamuje nás s kočovným divadelním souborem, který mezi lety 1939 až 1952 jezdí od vesnice k vesnici, od města k městu a hrají (spíše se snaží hrát) populární hru z 19. století Pastýřka Goffo. Vždy jsou však vyrušeni historií. Režisér tento film natáčel v podstatě pirátsky, úřadům tvrdil, že se jedná o adaptaci Oresetii přenesou do druhé světové války. Svým způsobem to pravda je, protože postavy parafrázují postavy tohoto antického dramatu. Pro tohoto tvůrce typické dlouhé záběry zde získávají úplně nový rozměr, protože tento téměř čtyřhodinový film se skládá z pouhých osmi (8) záběrů. (SoolenJV)
(více)Recenze (20)
Unikátna práca s časom a priestorom, alebo lepšie povedané s časopriestorom, v štvorhodinovej mozaike extrémne ťažkého obdobia gréckej histórie. Ako to režisér myslel, je na dlhý rozbor a stál by rozhodne za to. Za tento dlhočizný čas sa hlbšie do postáv nedostaneme, o to Theovi (celé meno sa mi vypisovať nechce, dlhšia poznámka o tom, že sa mi to písať nechce ale áno) ale vôbec nešlo a vás to ani nebude trápiť. Nemáme plakať nad osudom postáv, ku ktorým by sme si mali podľa dobrých filmových zvykov vytvoriť vzťah. Nevytvoríme si ho, ale povedal by som, že ku Grécku áno a na utrpenie miestnych ľudí budeme nazerať s patričnou pokorou. Zrejme sa natáčalo iba za zamračeného počasia, asi sa nič v štúdiu postprodukčne nemenilo a toto je obraz Grécka, ktorý nikde inde neuvidíte. Paradoxne vás zasiahne viac, ako zábery pláží a Olympu. ()
Na ten snímek je hodně těžké se dívat, ale musím uznat, že i když mě čtyřhodinová dílka na první pohled hodně vyděsila, tak musím uznat, že je to film, který dovede zaujmout. Je to hodně nevšední zážitek, který ukazuje Řecko způsobem naprosto odlišným vzhledem k tomu, jak jej chápeme - jako turistickou destinaci. Silné, dlouhé scény, na které se musíte připravit. ()
První hodinu jsem hledal cestu jak se na ten film koukat. Ty další tři jsem si nesmírně užil... Ač jsem některá díla od Angelopoulose již viděl, přesto mi přišlo, že Putovní divadlo se od těch jiných odlišuje (ano, viděl jsem spíše jeho novější snímky). Přistupuje zde totiž k samotnému natáčení trochu jinak než u jeho další tvorby. Pokud totiž v jeho ostatních filmech využívá dlouhé záběry k efektu autentičnosti a realističnosti, zde jich naopak využívá ke stylizaci a distanci diváka. Scénu natáčí co nejvíce ze statických pohledů, v reáliích jsou rozmístěni toporní herci, kteří se buď nepohybují vůbec nebo pouze pomalu a jaksi bez života. Celé to až připomíná divadelní inscenaci. Od té to má přesto strašně daleko, protože Angelopoulos využívá mnoho dalších filmových prvků (protipohledy přes zrcadlo, kompozice do hloubky, jízdy...). Ve filmu také vynikne jeho posedlost lidovými ceremoniály a zábavou. Stejně jako Fellini zobrazuje ve svých až snových vsuvkách klauny či cirkusáky nebo Tarr zase hospodské veselice a pitky, tak Angelopoulos se často nechává unášet prostým lidovým tancem, hudebními průvody, písněmi...a taktéž tím na chvíli uniká příběhu a funguje až transcendentně:) Celkově jsem z filmu nadšen. Jen pozor na tu stopáž, občas je to docela těžké být celé čtyři hodiny ve střehu;) ()
Elektra vzlyky schoulená v utajeném stínu. Tajemství schované pod nočním plstěným kloboukem. Klobouk zaplašený pochodem armádních čepic. Dusot dechu a zadržovaný nádech vojáků. Pochod dějin a mýtu, ve dvojstupu, odstupu i křížem. Divadlo na divadle, s herci i neherci v "kostýmech" mytických hrdinů. Kontrast. Schoulené, letitě porobené Řecko, vzpřímení vojáci-monarchisté-komunisti. Z prachu Akropole povstávají v dějinných cyklech repliky svobodného Řecka. Hra na Elektru a Oresta se odehraje pokaždé s novým obsazením. - Stínohra po pavlači, hra masek a kostýmů smíchaná s hrou doopravdy. Štrúdl masek rázující, skotačící po obzoru podél moře, podél skal z města do měst, k domovům, až do "nejdedál". Až by divák zatleskal, kdyby představení nenarušoval plíživý halas válek. - Interiéry, v nichž divákovi zaskřípou jeho dětské sny. Sny o místě, které si urvalo střechy a sloupy pohodilo do kouta, okénka vysklilo a zbyly jen rámy - prámy budoucí lodě pro Robinsona a jeho posádku. Interiéry, v nichž dusot dechu pleská po zápražích a rozvalených snech, pukají pod zadržovaným dechem vojáků a pravidelným větráním přivátých vlajek. Procesí přicházející z dáli do "vnitrozemí" věstí smrt, nebo příslib svobody. ()
Galerie (3)
Photo © Papalios Productions
O thiasos - Putovní divadlo: nejdříve si dovolím sarkastickou poznámku - převážná většina československých diváků (a nejen oni) by měli k Angelopoulosovým filmům dostávat brožuru, aby věděli, na co se dívají, ušetří to spoustu žvástů (byť většinou obdivných). To, že někdo poznal Dimitriho, ještě neznamená, že má také vědomí o řeckých mýtech a novodobé řecké historii, o čemž tento film je. Osobně považuji za příhodné a nejpřínosnější pro celou strukturu filmu Angelopoulosovo spojení členů divadelní společnosti s osobami rodiny a okolí Agamemnóna, jejich osudy jsou dle starořeckých mýtů uvozeny a také dokonány. Druhou rovinou, a ve svém zkoumání podstaty diktátorských režimů důležitější, je řecká historie. Obzvláště to tu schytává Spokojené království Britů za jejich velmocenské budování demokracie a svobody (proto Brit tančí s kolaborantem a jejich řečtí spojenci z extrémní pravice pějí Brit v ruku v ruce s fašistou svorně pochoduje na Moskvu). Pro bližší pochopení filmu se ji pokusím posloupně přiblížit. Je zmíněn rok 1922: maloasijská porážka a na jeden a půl milionu utečenců. Fašistický diktátor Metaxas: i s Národní organizací mládeže (EON), právě z jeho skalních stoupenců se později rekrutovalo to největší množství příkladných kolaborantů. Dále porážka italské anexe, německý útok, zájem italských okupačních vojáků o řecké ženy a německá agresivita. Pozornost si zaslouží řecká komunistická strana: před válkou byla na okraji zájmu veřejnosti, popularitu získala díky úspěšnému partyzánskému boji proti okupantům (Briti z propagandistických důvodů začali rozšiřovat zvěsti o rudém teroru v horách a z jejich podnětu vzniklo několik méně významných odbojových skupin stoupenců extrémní pravice, aby též bojovali proti komunistickým partyzánům) - paradoxem je, že se komunisté během války transformovali z extrémistické strany do vlastenecky demokratické, základem programu se stal společný boj všech antifašistických složek společnosti, osvobození země od okupantů a kolaborantů, poté budování poválečného státu na principech svobodného rozhodování občanů, demokracie a sociální spravedlnosti - stali se tak romantickými idealisty (což neplatilo o jejich předsedovi Zachariadasovi, ale ten byl předtím předán vládou Němcům a válku strávil v Dachau). Osvobození na podzim 1944: Brit měl své mocenské zájmy, odmítl komunisty (jako jediní museli odzbrojit, což ne všichni udělali) a legální vládu, šíril propagandu a za jeho vojenské podpory se rozpoutal bílý teror (ozbrojené bandy royalistů, antikomunistů i represivní složky někdejšího kolaborantského aparátu). Občanská válka: nezapomíná se ani na triumf bílého teroru a v Trikale vystavené hlavy válečného hrdiny Arise Veluchiotise a jeho druha Tzavelase (zrazeni pitomcem Zachariadasem) - a bilance porážky komunistů byla 50 tisíc mrtvých, 100 tisíc utečenců, desítky tisíc v internačních táborech, tisíce poprav, vítězem bylo Spokojené království, Spokojené státy a vojenské, represivní a civilní složky krajní pravice (byť oficiálně ponechali u vlády koalici liberálů a lidovců) - pod vnějším povrchem demokratického státního zřízení působil paralelní státní systém krajní pravice a represivní kurs se rozšířil z komunistů už na všechny občany "nenárodního" politického smýšlení - nositelem autoritářského kursu byl královský dvůr a řidící složky armády a bezpečnostních složek. Končí se rokem 1952 zvolením maršála Papagose: Ústřední informační služba KYP shromažďovala informace již o všech osobách a rozdělila je do několika skupin: nacionálně smýšlející 1. stupně (E1) a 2. stupně (E2), levičáky (A), kryptokomunisty (B), nebezpečné komunisty (G) a dosud nezařazené (X). Nezbývá než zvolat: ať žije demokracie a svoboda dle Britů a Američanů! Z herců divadelní společnosti: trápená, ale přesto neumdlévající Élektra (Eva Kotamanidou), partyzán do posledního svého dechu Orestés (Petros Zarkadis), nesvobodě přizpůsobivá Chrýsothemis (Maria Vassiliou), zrádce Aigisthos (Vangelis Kazan), nevěrná Klytaimnéstra (Aliki Georgouli), zrazovaný principál Agamemnón (Stratos Pachis), bojovník a podpis z donucení Pyladés (Kiriakos Katrivanos), udaný básník (Grigoris Evangelatos), Chrýsothemin nespokojený synek (Jorgos Koutiris), starý harmonikář (Jannis Fyrios), nebo stařičká herečka (Nina Papazaphiropoulou). Theodoros Angelopoulos stvořil úchvatný filmový prožitek, v němž dokázal zachytit celé prokletí, slzy a rozervanost řecké duše, Jorgos Arvanitis předkládá výjevy, kde svět je jevištěm a jeviště je životem, tlukoucím a umírajícím pro politickou doktrínu západního světa. Ve filmu je dost symbolů a stopy hořkosti, hořkosti prostého lidu, jenž je zajatcem politiky, aniž by měl politické ambice. Hlavní postavou je Élektra, žena, jež i přes nesvobodu, perzekuce a násilí nepodléhá a udržuje si životní elán. () (méně) (více)