Zimní spánek

Možná, kdyby ten snímek nebyl tak strašně dlouhý. Ale on tak strašně dlouhý byl a já jsem si prostě nedokázal celé tři hodiny - a k tomu ještě kus - užít herecké výkony, které jsou výborné, ale i režii, kameru a střih, které se prostě povedly a je vidět, že i turecká kinematografie udělala obrovský pokrok. (11.10.2017)

Je pravda, že pouštět si turecký film, který má přes tři hodiny, chce hodně přemlouvání. Je to jako byste slyšeli o knize, která je dobrá, ale má tisíc stránek. Také se dlouho odhodláváte, než se do ní pustíte. Jakmile se do ní ale pustíte, tak jste v průběhu patřičně spokojeni a užíváte si stránku za stránkou. Zimní spánek totiž začíná velice pěknými záběry na střední Turecko, čímž rozmělní pochyby, aby následně rozjel naprosto lidsky, upřímně a realisticky vyprávět tamní problémy pár postaviček, které Vás prostě musí zajímat. Hlavně tedy proto, že to všechno působí tak přirozeně, jako kdyby se jednalo o Vaše sousedy. A to i přesto, že Turci jsou přeci jen svými zvyky trošku někde jinde. Ale ne zase tak moc, aby nemohli být součástí Evropy. Tudíž se jedná o hodně slušné a zajímavé drama, které když Vás neodradí stopáží, budete jistě náležitě spokojeni. (05.02.2019)

Když jsem si dělal dramaturgii filmů, který na festivalu Be2Can navštívím, tak u Zimního spánku jsem se bál, že pro jeho dlouhou stopáž, přetavím Zimní spánek v divákův spánek, ale nakonec zvítězila zvědavost nad čím, že si to kluci a holky v Cannes zaslintaly. Musím uznat, že film má v sobě sílu, která umí přitáhnout a udržet pozornost, ono ostatně u filmu, který je založen na dialozích ani nic jiného nezbývá. Zimní spánek má svoje pihy na kráse. V některých pasažích působí až zbytečně ukecaně a dialogy vedou odnikud nikam. Děj, tak jak ho známe v rovnici, máme zápletku, dáme vývoj příběhu a uděláme finále, tady absolutně neočekávej. Všechno je založený na postavách, jejich vzájemných vztazích, vnitřních duševních bouřkách a fantastických hereckých výkonech. Záležitost jak dělaná pro divadla, ale ty dialogy bych se teda učit nechtěl. Fascinovalo mě jak slovní vatu dokázal během jedné vteřiny vystřídat emotivní uragán. Trošku to střihnout, ale ne zase nějak moc a máme dokonalost. (06.10.2014)

Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014. (19.10.2014)

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)