Recenze (2)
Na VZKŘÍŠENÍ je zjevné, nakolik Griffith později - proslulý zejména jako tvůrce rozvíjející střihové techniky - v rané fázi své kariéry sebejistě pracoval s inscenováním většího množství herců v prostoru o několika málo zpravidla laterálních plánech. ____ Nejlépe je to vidět ve scéně z vězení, kde větší množství dalších žen zůstává dlouho utajeno a scéna je primárně inscenovaná jako dramatické setkání dvou hlavních postav. Krátce před hrdinovým odchodem se ale otočí jedna u žen v pozadí hlavu a její běloskvoucí obličej najednou prohloubí prostor a vnese do scény novou dynamiku: ukáže se totiž, že žen je v pozadí mnohem víc, ovládnou přední plány a střídají se v centrální pozici rámu - zatímco důležitou roli stále hrají i dveře vpravo. Není to divadelní postup, protože celá scéna je pyramidálně vztažena k objektivu kamery a Griffith hned v počátcích své kariéry zvládl využití tableau kompozice a inscenování v hloubce záběru s obdivuhodnou jistotou. ____ V porovnání s jinými jeho filmy z let 1908 a 1909 je to zřetelnější, protože snímek se od většiny z nich liší způsobem (ne)rozvíjení dějové akce. Zatímco totiž v jiných filmech Griffith v duchu povídkové tradice amerického vypravěčství rozvíjel jednoduché dramatické situace (např. v podobně silně výjevovém POEOVI ze stejného roku hraje každý z plánů hlubokého prostoru hraje v úvodním dlouhém záběru důležitou dramatickou roli - a následující čtyři docela dlouhé záběry v celkových rámech výchozí problém rozvíjejí, jinde zase najdeme silnou příčinnou roli zprvu zdánlivě nepodstatných rekvizit atp.), v tomhle případě adaptuje sice nejkratší, ale stále komplexní Tolstého román. A právě jeho členitá struktura se rozpadá do prosté série spíše ilustrativních výjevů bez jasných příčinných vazeb, které ale zároveň nepracují v duchu pozdější předrevoluční ruské kinematografie s jemným psychologickým herectvím, kdy se osobní konflikt odehrává v dlouhých záběrech uvnitř postav. ____ Nicméně i díky Griffithově VZKŘÍŠENÍ můžeme pochopit, jak výjimečné jsou z hlediska inscenování, herectví a vyprávění v adaptování ruské psychologické literatury o vnitřních konfliktech postav v různých patrech společnosti pozdější ruské filmy desátých let. Oni si na klasicích takříkajíc zuby nevylámali, neboť pojali jejich němé krátkometrážní a středometrážní adaptace promyšleným způsobem stylizovaného herectví v prostoru. Griffith si naopak zuby spíše vylámal... Nicméně právě díky tomu, že se zde jeho inscenační postupy neopírají o silmý narativ, vystupují do popředí a lze jim věnovat větší diváckou pozornost ()
Román toho ponúkal oveľa viac, no Griffith z neho vycucol málo, pričom divák veľmi nemôže bez poznania predlohy chápať súvislosti a tak namiesto pútavého obsahu ostala len forma, s ktorou sa mohol pohrať aj lepšie. ()