Dobrý den, slone!

Není nikde psáno, že je nutno poukazovat na nedostatky jen s vážnou tváří. Také nelze vždy a všude odhalovat páchané zlo na lidské společnosti s otevřenou upřímností. Proto italští filmaři zvolili formu veselohry, aby upozornili, v jakých špatných poměrech žijí římští učitelé, kteří za svůj plat mohou sotva uživit rodinu a na to ostatní jim již nezbývá. Tím, že autoři vtipně uvedli do děje i slůně, dar indického maharadži učiteli Garettimu dali veselohře přímo groteskní ráz, který však ještě více podtrhuje vlastní záměr — pomoci italským učitelům v jejich existenčním boji. *** Scénárista Césare Zavattini * Rozmach realistických tendencí v italské filmové tvorbě z let poválečných je bezprostředně spjat s nevyčerpatelnou tvůrčí fantasií scénáristy Cesara Zavattiniho, narozeného stejně jako Vittorio de Sica v roce 1902. Jako filmový autor se vynořil teprve v polovině let třicátých, vybaven velkými zkušenostmi z novinářské praxe v denním tisku. Právě jako novinář dovedl Zavattini vždy vyhmátnout nějakou „všední událost ze života" a na ní založit poutavý dramatický filmový příběh. Po prvé v tomto smyslu na sebe upozornil jako scénárista de Sicova filmu „Zloději kol". Po tomto příběhu o bloudění nezaměstnaného dělníka a jeho malého chlapce po římských ulicích, napsal Zavattini pro de Sicu i námět a scénář k filmu o římském pensistovi „Umberto D" a k příběhu o špatně placeném učiteli „Dobrý den, slone". Typickou zavattiniovskou „všední událostí ze života", vyhmátnutou ze zpráv denní kroniky novin, byl námět k filmu „Řím v jedenáct hodin", napsaný pro režiséra Giuseppa de Santise. Cesare Zavattini se nedávno pokusil rovněž s velkým úspěchem také o filmovou adaptaci literární předlohy pro film režiséra Alberta Lattuady „Plášť" podle stejnojmenné Gogolovy povídky, přizpůsobené italským poměrům. Filmový přehled 41/1954 (03.06.2009)