Paterčata

Z čistě filmového hodnocení zajímavé. Neumím si sama sebe představit v této situaci, proto sleduji a přemýšlím, co bych dělala. Je to i dobrá ukázka různých situací, jak ze strany děravých zákonů (jedna mateřská na pět dětí? ), tak i ze strany chování jednotlivých účastníků .... no nepřála bych to nikomu :) (28.11.2014)

Dokumenty typu á la Čtyři v tom mám ráda. Baví mě sledovat, jak se děti den od dílu proměňují a jak se rodina postupně stává rodinou v tom opravdovém smyslu slova. Paterčata jsou ale jiná. Sonda do života Romů je to poměrně úspěšná a ucelená, ale o dětech samotných (a jejich proměnách) se toho mnoho nedozvíme. Začátek vypadal velmi nadějně: v porodnici potkáváme Sašu s obrovským bříškem, která se těší na miminka, ale zároveň vlastně neví, co ji čeká. Jenže s každým dalším dílem jsou paterčata odsouvána do pozadí (výrazně se objevují až v posledním díle) a do popředí zájmu kamer se dostává zejména problém mezi (pra)rodiči a státem, obcí, okolím... (09.12.2014)

Oceňuji snahu štábu natočit alespoň pro vyvážení pár výpovědí sousedů, lidí z města, ale i ošetřovatelek, které to nezvládly psychicky. Jinak ale to jde rovně v linii oslavného dokumentu, ačkoliv tedy se celá rodina chová stylem „máme na to právo a nárok, dávejte a starejte se, když máme paterčata“, vlastní snaha něco dělat je minimální, a jak z toho čpí ty snahy ze všeho vytřískat co nejvíc (dostanete dva kočárky pro trojčata a dvojčata, a ne že je dáte dál, prodáte je, jasně). Časem už je skoro za trest na to koukat. (03.12.2014)

Náhodně při poslední návštěvě Čech jsem viděla jeden díl tohoto dokumentu. V první řadě, je mi jedno komu se podařilo v jednom vrhu přivést na svět tolik dětí i kdyby rodiče byli černí delfíni s růžovými puntíky. Nehodlám tu kritizovat barvu pleti a jejich zásluhy na poli pracovním, ale chování té rodiny, která si z pečovatelek, které mají za úkol pomáhat a odlehčovat situaci dělají na férovku služky, které by měly zastat nejen děti, ale i uvařit vytřít a uklidit ??? Bez nějakého náznaku vděčnosti, že jim s dětma někdo pomáhá, se tam rodina za celý díl jen navážela do pečovatelek, až mě zaskočilo, že si to ta pečovatelka nechala líbit. Tak nějak jsem nechápala, co vlastně doma dělá ta zasloužilá rodička, když za ní uklízí, vaří a kdo ví co ještě někdo jiný. V díle který jsem viděla, se matka rodu vypravila ke kartářce optat se na budoucnost, což mě zarazilo, že 6 násobná matka hodí starosti a péči o děti na někoho jiného a jede si ke kartářce, jako by se nechumelilo. Když jsem pak viděla, jak jeli do nemocnice sanitkou na kontrolu k pediatrovi, tak mě zarazilo, to jak všechny děti nesli ostatní lidé, jen ta rodička tam nakráčela, jako princezna s volnýma rukama. Jsou to její děti, nebo těch pečovatelek a štvalo mě jak drze se tam dožadovala, ať jí tam ty děcka odnesou. Prostě bez jakéhokoliv vděku, poděkování za to, že cizí lidé mají snahu jim pomoci, že všechno berou jako samozřejmost. Přišlo mi, že ta několikanásobná matka se snaží přehodit všechnu práci a starosti na někoho jiného, což v první řadě tyto všechny povinnosti by se měla snažit zastat sama a v případě potřeby si nechat vypomoci a nedělat z pečovatelek služky. (06.11.2014)

Stát by měl platit jen na první dvě děti. Jakékoliv další by si měl každý živit sám, pokud se tedy nenarodí všechny najednou, jako v tomto případě, což nelze ovlivnit. Pokud ale dotyčnou rodinku z tohoto dokumentu v budoucnu napadne dělat další děcka, pak už by to mělo být absolutně bez peněz od státu. (18.09.2014)