Otčím

Jediné, co z Bliera zbylo, bylo provokující téma. Humor, nadhled, nečekaná pointa, to všechno kamsi zmizelo. Tenhle film neprovokuje a pochybuji, že provokoval v době svého uvedení. Dewaerea mám ráda v dramatech i komediích, protože vždy podal strhující výkon. Tady mě málem strhnul do propasti spánku. (08.04.2014)

Pěkně se to zamotalo, lolitské problémy, ztráta blízské osoby, otecký komplex, sexuální frustrace a nad tím vším ční herecký výkon Patricka Dewaereho (skvělý v Buzících, sebevražda rok po tomto dílku) jehož mimika nebere konce. V podstatě beze slov lze s jeho obličeje a řeči těla vyčíst co prožívá a co říká. Další plus z mého pohledu jsou krásné interiéry (i exteriéry) francouzský bytů. Škoda, že zde není uvedena hlavní dívčí postava též dobře zahraná Ariel Besseovou (http://www.imdb.com/name/nm0078769/), tato herečka to zahrála ve svých 15-ti zkušeně, po té již moc nebyla vidět, dnes žije na jihu Francie a provozuje živnost. (19.01.2008)

Je "Nevlastní otec" (evropské jazyky obvykle používají dvou slov, z nichž jedno je "otec", otčím zní - podobně jako macecha - zbytečně pejorativně) vědeckou studií nebo uměleckým dílem? Nejlépe bude vzít půl z toho a půl z onoho: uměleckou studií. Nejde tu však o nějaký další pohled na "lolitu", alespoň ne na takovou, jak ji definoval Nabokov. Marion je prostě žena, i když dosud poměrně mladá - a ve své věci má jasno. Vyjadřuje se upřímně a přímo, i když její část dialogů je snad možná, ale sotva pravděpodobná. I když se její sexuální orientace vyvíjela dlouho: sama říká, že svůj vztah k Rémimu prožívala odedávna (přes svoji zesnulou matku). Aby to nebylo tak jednoduché (a aby to mohl být film), jsou tu ještě dvě zásadní postavy: Marionin otec (nakonec přece jen pevný kus země, u kterého se dá zakotvit) a Charlotte (stejně útloboká jako Marion - a jako Rémi také s dcerou, jenže vlastní). Blierovým řešením je nakonec jakýsi smír, přičemž divák sotva pochybuje, že skutečné peripetie teprve přijdou. Marion rozpoutala karmickou bouři, a sotva se dá vytušit, koho trefí první blesk. Pozn: Rémiho jsem z toho v podstatě vynechal, jejho postava mi nepřipadá příliš zajímavá, a je také lépe čitelná, i když asi právě on "to všechno schytá". (03.08.2017)

Uživatel Courtenmanche to tady zabil komentářem: ,,Chybělo tady hodně věcí, ale nejvíce doktor.´´ Dá se říct. Jenomže tohle je prostě film Bertnarda Bliera. Znamého provokativního režiséra, jehož vrcholné provokaterské dílo Buzíci jsem tedy neviděl a ani mě příliš neláka. Jenomže tady mi přišlo, že by se Blier mohl zapomenout a natočil poměrně normální drama. No, na své provokáterské choutky Blier nezapomněl ani mimo komediální žánr. Jenomže Otčím není jen provokativní, Otčím je v první řadě hodně křehký. Tak moc, že se mi v podstatě těžko okecavá. Ale hned úvod, kdy hlavní postava Remi sedí u piana, glosuje dění a začíná vyprávět svůj příběh mě zaujal svou kompozicí. A celý ten začátek vyprávění ještě bez nějakých sexuálních motivů, naopak s tématy jako krize středního věku, smíření se smrtí blízké osoby a úkolem sdělit smutnou zprávu a stát se opatrovníkem byl hodně citlívy a velmi se mi líbil. Následujícím děním jsem byl trochu šokován a i občas uvažoval, že to vypnu, ale na to bylo moc napínavé, jak tato partie dopadne a celý film  už  mě  moc pohltil. Blier  zde vytvořil opravdu neotřelou imitimní zápletku s neokoukanou podmanivou atmosféru. Mnohdy i za doprovodu klavírních melodíí a po celou dobu věčně zasněných a zasmušilých očí  vynikajcího Patricka Dewaere a s velmi zajímavým výkonem mladičké Ariel Besse, která ve své první a téměr jedinné roli byla velmi působivá a musím říct, že nakonec na mě nakonec velmi zapůsobil celý film. Pokud tedy pominu závěrečnou sekvenci  s holčičkou nové znamé, kterou vnímám  jako zbytečnou samoúčelnou provokaci na závěr, kterou si v tomto případě mohl Blier odpustit a byla jak z jiného filmu. (02.08.2021)

Příběh o přitažlivosti, lásce a hledání svého místa v otázce vztahu. Příběh zamilované dospívající dívky ke staršímu muži. Ne, tohle není známý příběh ´Lolita´ od literárního autora Vladimíra Nabokova, jehož román byl dvakrát zfilmován. Nabokov psal o dospělém muži, který se zamiloval do dospívající dívky, ale tento francouzský snímek vypráví sice svým smyslem o obdobném vztahu, ale z opačného hlediska. Scénář napsal sám autor své vlastní knihy a dokonce se posadil i na režisérskou stoličku, takže vše náležitě pojal plně dle svých představ. Námětem se taktéž jedná o provokativní dílo, které některé kritiky skutečně vyburcovalo, neboť zcela mylně poukazovali na údajný incest. Umělecké pouto k dané problematice má ucelený francouzský šarm nejen z daného pohledu, ale i atmosférou a určitou dojemností. Příběh zkoumá křehkou rovnováhu milostného vztahu, který po divácké stránce vyzývá a provokuje zároveň. Ono se tady hlavně poukazuje na souběh dospívání dívky, která ve svém životě prožívá něco nového, čímž se ve své zmatenosti nových pocitů toho snaží využít a to s někým, kdo je k ní nejbližší. Smyslné a milostné aspekty mladičké dívenky ke staršímu muži jsou hlavní devízou děje, který vyvolává víc otázek než odpovědí. Ano, stejně jako výše zmíněná ´Lolita´ tento příběh upozorňuje na společenské  předsudky v rámci daného poznání a postoje v oblasti vztahů bez ohledu na věkový rozdíl. A tak vzniká otázka nejdůležitější. Může se ve skutečném životě něco podobného stát? (20.03.2022)