Naše malá sestra

Téměř by se dalo říct, že Koreeda jde opět ve vlastních stopách a zcela tradičně a neinvenčně točí o opuštěných dětech. Není to ale tak docela pravda a to hned z několika důvodů. Pokud budeme chvíli předstírat, že Koreeda je solitér a jeho tvůrčí přístup lze brát za žánr sui generis nelze si nevšimnout, že už v námětu výrazně svůj vlastní rukopis pozměňuje. Tou nejvýraznější změnou je nejspíš zaostření na ženy. Ženského pohlaví nejsou jen hlavní čtyři hrdinky, ale též všechny samostatně jednající postavy. Role muže je výrazně oslabena a pokud se nemýlím, tak pro děj nejdůležitější mužská postava udělala jedinou věc. Zemřela. Další obrat je v samotných opuštěných dětech. Mylně si totiž můžeme myslet, že jediným opuštěným dítětem je tu Suzu. Faktem však je, že stejně opuštěnými dětmi jsou i její tři starší sestry, z nichž minimálně jedna již byla donucena zaujmout mateřskou roli. Koreeda tak má tentokrát možnost zkoumat vztahy rovnou čtyř geneticky propojených „dětí“, jejichž charakter byl formován jinak – každá byla vystavena vlivu rodičů trochu odlišným způsobem a po různě dlouhou dobu. A do třetice všeho dobrého se Koreeda rozhodl, že tentokrát nemá smysl ani předstírat nějakou dramatickou dějovou linku, ale bude jen z blízka sledovat – jak se na bývalého dokumentaristu sluší a patří – interakce mezi postavami. Deník z přímořského městečka tak není snímkem klasického ražení. Je obyčejný jak jen život může být. Stačí si všimnout co je tu spouštěčem emocí, často třeba jen chutné jídlo. Nejedná se tak o pohodovou a veselou podívanou v obtížných podmínkách jako třeba předchozí režisérův snímek Kiseki a zároveň ani tak nezkoumá vyrovnávání se s těžkou životní situací jako Sošite čiči ni naru. Jde o snímek natolik osobitý, že jeho přijmutí nemusí být pro každého samozřejmostí. (18.10.2015)

Kdybych daval letos tu palmu ja, tak bych ji dal tomuhle filmu. Je nezny a holcici. Uveritelny a celou dobu zajimavy a pritom obsahuje skoro minimum konfliktu. A ma podobne sintoisticky odstin jako Utis vodu od Kawase, vune a chuti jidel nam pripomenou nase mile, kteri uz tu s nami nejsou. A minulost, dobra nebo spatna ma na jedince sice velky vliv, ale stejne je rozhodujici, co s tim udela on sam. Koreeda dokaze skvele pracovat s detaily a nepatrne menit i perspektivy. Nadherny film na vic nez jedno podivani... (17.10.2015)

Velmi obyčejně vypadající film, ve kterém se toho moc nestane. Pozorování čtyř "dětí" vyrovnávajících se se samostatností po svém pro mě postrádá jakékoli kouzlo. Sice je vidět, že režisér má téma v ruce (předchozí Jaký otec takový syn má obdobné na dítě zaměřené téma) a umí vystavět fungující prostředí postav, ale je to prostě hrozná nuda. Už Koreedův předchozí snímek mě moc neoslovil a já se budu muset smířit s tím, že na jeho film nejsem dostatečně vytříbený labužník. (17.08.2016)

Film jemný a poklidný jako japonská miniatura. Příběh se rozvíjí téměř nepozorovaně, velmi volným tempem, aby se z něj nakonec složil docela zajímavý a poměrně originální pohled na sílu rodinných a rodových vazeb, jež jsou s to překročit i takové překážky, jako že se rozvinou mezi lidmi, kteří své předky vzájemně ani nepoznali. (27.08.2017)

Rozepsal jsem se na celý blog: http://scobak.blog.sme.sk/c/388673/nase-mala-sestra-je-film-ktery-jsem-videl-vcera-a-dnes-na-nej-jdu-znova.html ■ P.S. Komentář J*A*S*M ignorujte, je povrchní a hloupý. ■ Po třetím a čtvrtém vidění: Hrozně se mi líbí, jak jsou charaktery a osobnosti sester odlišné (propracované) a přesto jejich vztah funguje. Oceňuju kameru. Chvíle, kdy se na rozostřeném pozadí odehrává něco podstatného nebo naopak se na rozostřeném popředí děje něco nepodstatného, co ale pěkně dokresluje situaci. Momenty, kdy se kameraman nebojí zabrat jen část tváře. (10.10.2015)