Dellamorte Dellamore

V predstavení Eo Ipso divadla Stoka (z roku 1994) bola scénka o princípe smrti a života v umeleckej tvorbe a vlastne aj v živote samotnom. Volala sa Smrťá - Žiťá (Ars poetica). Soaviho film mi ju pripomenul. Áno pocta Böcklinovi aj Vertigu a kadečomu všeličomu, na konci zabieha do mysterióznosti a celý čas pôsobí dojmom pokrivenej paródie, či adaptácie nejakej poviedky Ladislava Klímu. Napriek snahe o dejovú i obrazovú originalitu mám z výsledku skôr rozpačitý dojem torty psíčka a mačičky, ktorí do nej vložili všetko čo im chutilo - mŕtve myši, ryby ba aj kosti aby krmy bolo dosti. Na nuansy chuti sa až tak nemyslelo. Alebo aj inak: čo stačí na párminútový divadelný skeč, stopäťminútový film celkom nezvláda. 66,6 % (22.02.2013)

Ááách... ten Soavi - znalý mág velice plodné italské hororové školy. Jsem uhranutá tím místem "Buffalora", která dokáže navodit slastně dráždivý pocit. Fascinuje mě ponurý hřbitov za noci, přes den téměř idylický. "Francesco Dellamorte"... semknutý poutem věčným, zadumán, vzápětí plný života posílá "mrtvé" zpět kam patří. Udivující vážné hovory se "SMRTÍ"... i okouzlení jedinou bytostí tak žádoucí, je totiž dokonalá..."ONA"... stále vracející se. "Gnaghi"... věrný pomocník, nazývaný hlupákem (pozvracet starostovu dceru, jak směšně stupidní), ale v skrytu duše obohacený čímsi zprvu nedefinovatelným, co ti ostatní nevidí, jeho jediný hřích, obžerství je pro něj způsobem zapomnění, útěk před zhoubou temnoty, která čiší z každého koutu. Stačí jen otevřít a vstoupit do "KOSTNICE" ... mrazivé, obestřené pavučinami, čpící zatuchlostí, přitom tak lákající... ano je to tady. Již navždy lapena. (11.09.2009)

Michele Soavi získal asistentské ostruhy na Demons Lamberta Bavy a v Dellamorte Dellamore (aka Cemetery Man) už naplno projevil svůj vlastní talent. ____ Ten se projevuje romantickou poetičností, cynickým vtipem i kinematickou virtuozitou. Ruppert Everett, hrající správce hřbitova, jemuž probouzející se mrtvoly narušují milostný život, vypadá jako prokletý básník a jeho příběh je jakousi zombie verzí orfeovského mýtu, o lásce, která překonává smrt. Zamilovaný nebožtík, jak by se dal titul přeložit, je (v kontextu žánru zcela výjimečně) krásný, velmi brutální a vtipný film (což je pro žánr typické). Ostatní Soaviho dílka jsou vedle Dellamorte Dellamore sotva poloviční. ________ Podmanivé jízdy kamery, smysl pro expresivní úhly, detaily a vizuální pointy, to všechno umí Soavi zúročit tím nejlepším možným způsobem. (Např. hned v úvodu hlavní hrdina vychází ze sprchy a někdo klepe na dveře. Otevře je, venku stojí bledý muž s knírkem. Pohledem mu sklouzne na ruku s nehty od čerstvé hlíny, detail na ucho, po němž leze mravenec, střih - napřažená pistole. Suše a beze slova mu vystřelí mozek z hlavy a jde zvednout zvonící telefon. V pozadí dveří je přes uvolněný výhled padlého těla vidět světélkující hřbitov.)__________Jde o snad jediný zombie horor, který tak pečlivě dbá na obrazovou kulturu. Možná je to proto, že jeho styl (světlo a studiové dekorace) odkazuje k filmům, předcházejícím divoká, nezávislá a drogově odvázaná 60. léta, a shlíží se spíš v tradici nejslavnějšího období Universalu a RKO (tj. 30. a 40. letech). Zároveň si z této tradice trošku utahuje a navíc má dost dynamiky, aby se vyrovnal zběsilým splatterům jako Evil Dead a Braindead. A úplně navrch k tomu má ještě v hlavní ženské roli italskou Pamelu Anderson, Annu Falchi, dokonale ikonickou, s uzlem vlasů a la Hitchcockovo Vertigo, který si v erotické scéně na náhrobku svého otce rozpustí a odhalí se před námi v plné nahotě.____________________________ Časoprostor tohoto upřímně kašírovaného snímku připomíná mikrokosmos těžítka, v němž sněží umělé vločky, což je obraz, jímž vyprávění začíná i končí; obraz, který je i emblémem stylu Soaviho vyjadřování. Nikdy bych neřekl, že zombie film může být i přes záplavy krve tak něžný. (01.02.2009)

Hodně zvláštní film. Na první pohled působí jako cool akční horor, ale to moc není, na to je příliš zadumaný. V podstatě všechny postavy ve filmu se chovají naprosto absurdně. Hlavní hrdina je občas citlivý romantik, občas zabijácký sociopat, místní policejní komisař je směšně neschopný a ženské postavy ze sebe vzrušeně vyrážejí naprosté nesmysly. Vlastně mentálně postižený Gnaghi se tu chová nejnormálněji. Ne že bych od filmu, kde se střílí zombíci na hřbitově po desítkách, čekal nějakou velkou realističnost, ale film připomíná tu nejbláznivější komedii například i tím, že ani fyzikální zákony tu moc neplatí - hroby pod náporem mrtvol "vybuchují", useknutá oživlá hlava skáče... Všechny tyhle blázniviny jsou ale režisérem Michelem Soavim natočené jako filozofický horor s nějakou tou romantikou a erotikou. Výsledný mix má pak působivou atmosféru, ale tahle jízda je na můj vkus příliš ujetá a zmatečná. (6/10) (27.04.2020)

"Nemůžeme, já jsem naživu a ty jsi mrtvá." - "Já nemám předsudky, můj milý." Divým se upřímně, že snímek má zde tak kladné hodnocení, jelikož i když je to označováno jako "gotický horor", tak do mainstreamového vyznění to má daleko (narozdíl od Vrány z téhož roku) a Dellamorte Dellamore je spíše pro užší a specifičtější publikum. Snímek přímo kypří mrtvolným, suchým humorem, jaký by člověk přesně čekal od někoho, kdo pracuje na hřbitově. Díky tomu také není humor jakkoli vyzdvihován nad ostatní dialogy a jakoby zapadává, což právě do snímku tohoto typu skvěle pasuje. Na Ruperta Everetta není velký problém si zvyknout a s jeho pomocníkem tvoří skvělou cynickou dvojku. Až surreální pojetí snímku dodává v místech až pocit jakési ironické básně o životu a smrti, nicméně u scének ála Ghost rider se musel pobavit myslím každý a když pak přijde ještě scéna se Smrtkou. :)) Moc milý snímek, ale ne pro každého a hlavně, chce na něj míti náladu, jinak nemusí až tak zaujmout. "Co děláš v televizi?" - "Rozkládám se, tati." (21.07.2013)