50 % (E07)

Cha! Trochu vzrůšo tady :-) Nemám v plánu nijak zvlášť obhajovat kvality tohohle díla, i když mi na televizní poměry nepřijde vůbec špatné. Fascinuje mě spíš, co se tu objevuje v komentářích - až mě napadá cosi o potrefené huse, která… která kdáká trochu zbytečně, protože se do ní podle mě nikdo nijak zvlášť nestrefuje. Jsem tady už nějaký ten rok, tak mě snad nebudete obviňovat z toho, že jsem provokatér z druhé strany barikády (i když přiznávám, že trochu jsem - už nějakou dobu mi připadá mnohem zajímavějších víc modrých než červených filmů). Zároveň znám Radima Procházku osobně, jakožto student i Vachka a Blažejovského, a dokonce jsem se jednou kvůli čemusi sešel s Pomem (ale neklaplo to, tak mě nemusí nikdo z ničeho podezírat). Chápu, že Vachek a Blažejovský působí na lidi, co je (pravděpodobně) vidí poprvé, trochu zvláštně. Co vám ale vadí na tom, co říkají? Proč by Blažejovský nemohl dávat svým studentům horší známku za to, že ve svých seminárních pracích používají nepravdivé informace, které se na csfd, přiznejme si to, občas pořád najdou? Proč by si s kamarádem starým cinefilem nemohl zavzpomínat, jak za jejich starých časů cinefilové vypadali? (Ano, mluvil o tom, že na Bergmana chodili cinefilové, ne holky z JZD, jak se pak dezinterpretuje tady v jednom komentáři.) Blažejovský obhajuje takový způsob cinefilie, kdy se divák filmu otevře, nechá se jím zasáhnout a „prochodí pak celou noc po Brně“ – v protikladu k tomu, když někdo jen znuděně zhodnotí technickou úroveň triků. Co se proti tomu dá namítat? Vachek si zase vachkovsky filosofuje… překvapivě. „Průměrování“ na csfd mu připadá jako zajímavý materiál pro studium demokracie v praxi. Podiví se nad tím, že Prázdniny pana Hulota mají docela dost vysoké hodnocení, jeden z jeho vlastních filmů dokonce ještě vyšší a jiný zas o něco nižší. S Pomem se dokonce poklidně shodne, že vůči sobě nejsou v opozici, spíš jim jde prostě každému o něco úplně jiného. A že se v tomhle dokumentu prý hážou uživatelé csfd do jednoho pytle? Není tam v tom Ponrepu snad těch pár lidí, co zůstane a nebojí se mluvit o tom, že se jim Holubice líbila? (Nepochopil jsem, proč o tom ostatní schopní mluvit nebyli – fakt nevím.) Vedle poněkud náhodného (ale proč by vlastně místo nich měli být např. nějací obodovanější uživatelé?) výběru csfd-uživatelů na KVIFF ve filmu snad není taky Douglas alias „ten, co píše ty úplně nejdelší komentáře“? Nepřipadá mi to prostě ani jako házení čehosi do jednoho pytle, ani jako cosi černobílého – to by Procházka naopak musel např. použít záběr, kdy Vachek místo Prázdnin pana Hulota objeví nízké hodnocení u nějakého jiného svého oblíbeného filmu a řekne „Tak vidíte, všechny dobrý filmy tam mají blbý hodnocení, protože uživatelé nemají vkus“. Naopak, jak jsem už psal, Procházka (pro někoho paradoxně) ukáže, že dokonce i jeden z Vachkových filmů tu má vysoké hodnocení… Zdá se mi, že většina z místních se (logicky) na 50% dívala s jistou předpojatostí až vztahovačností. Čekali popisný dokument o tom, jak csfd vidí oni, dostali něco jiného, a nedokážou se s tím smířit. Další věc je pak, co se vůbec za těch předepsaných pár minut a korun z rozpočtu ČT dá stihnout. Nesouhlasím ani s tím, že by Procházka dával zas až tak moc najevo svůj pohled na věc. Ano, dá se to vytušit dost lehce, ale na pilu vůbec netlačí. Co byste jako chtěli? Aby se tam řeklo, jak mají uživatelé csfd skvělý přehled o všem, co se točí, i povědomí o dějinách filmu? Samozřejmě, že je tu takových relativně mnoho, ale kolik asi tak procent z celku aktivních uživatelů? Poma nekomentuju, nic moc o něm nevím, proto mě jeho osoba nijak nepohoršuje. A tož tak. Pojďte teď zasypat hejty i mě… (22.10.2016) (méně) (více)

Jak paradoxní a příznačné, že cyklus audiovizuálních esejí na různá témata týkající se kinematografie a přístupu k ní (od archivnictví a restaurování/remasterování, přes manipulativnost a realtivnost sdělení po reflexi, prožívání i materiálnost filmu), zůstane radikálně nepochopený a narazí naopak na zeď apriorního odmítnutí a zatvrzelé neochoty reflektovat a uvažovat. Při tom právě o podnícení reflexe zjevně tvůrcům šlo. Navzdory neadekvátnímu zdejšímu označení labelem "dokumentární", má cyklus Arzenál blíže k formátu video esejí než k dokumentu, alespoň ne v jeho obecně přijímaném významu. Jeho cílem není informovat či prezentovat fakta a hodnocení, ale předkládat divákům podněty v souladu s tím, že není jedna neotřesitelná autoritativní odpověď, stejně jako film potažmo obraz nemá jeden jediný význam. Místo, aby se zdejší nadšenci filmu věnovali podnětům, které se týkají předmětu jejich zájmu a jeho podstaty, které se rozebírají v jiných dílech, především "Ostře sledovaná digitalizace" a "Nová věčnost", tak naopak řeší svůj vlastní obraz. Navíc obraz, který sami utvářejí, takže o to víc jsou pobouřeni jeho podobou. Výkřiky, že je pořad zaujatý jsou poněkud absurdní v momentě, kdy dává prostor k vyjádření různým stranám a naopak se zjevně snaží ukázat absurditu elitářského přístupu sarkastickými mezititulky. Nejvýmluvnější pro podstatu ČSFD je pak výtka, že tvůrci nezahrnuli reprezentativní vzorek uživatelů. Ta odhaluje potenciál k egocentrismu a zaslepenosti vlastní jakémukoli sociálnímu médiu, kterým je také ČSFD. Každý jednotlivec na sociální síti sám sebe vidí jako onoho vzorového, což souvisí s tím, že vytvářením si bublin konvenujících názorů se potenciálně inklusivní a demokratické platformy transformují na rozdrobené více či méně radikální enklávy elitářů. Je pak otázkou, jestli vůbec může vzniknout pojednání o ČSFD, které by konvenovalo všem jejím uživatelům, potažmo jak by mělo vypadat. Zatím na jakékoli i sebestřízlivější pokusy popsat tento fenomén vždy jistí uživatelé zareagovali velmi emotivně a odmítavě. Tvůrci naopak přišli se zjevnou úctyhodnou myšlenkou ony domněle znesvářené světy vně a uvnitř ČSFD propojit, i když samozřejmě narážejí na prostý fakt, že ne každý člověk je ochotný se vyjadřovat na kameru, nebo je zkušený řečník. Nicméně to, že onen dialog nevyšel, už není jejich vinou. Naopak fakt, že diskuse, které mohou vést k tříbení názorů, nahradilo vyblití se do klávesnice bez zpětné reflexe, není vlastní pouze ČSFD, ale právě všem sociálním médiím v době jejich masovosti. To ale není chyba této eseje, která se naopak snaží spojovat bez ohledu na nějakou předpojatou adekvátnost oněch spojení. Výmluvně zde nakonec dochází k dialogu oněch některými stále zarputile oddělovaných vysokých a nízkých rovin kinematografie v závěrečné koláži obrazů z Vláčilovy Holubice a Ewansovy Godzilly. A je to dialog užší a překvapivě funkčnější než mezi znesvářenými sférami filmových nadšenců opevněnými v zákopech, které si sami vykopali a sami je zatvrzele vystužují. Ale naděje tu je, jak ukazuje setkání Pomotyho a Vachka, které je samo o sobě grandiózně roztomilým kontaktem dvou protilehlých pólů spojených vášní k filmu. (27.07.2019) (méně) (více)