Model Shop

garmon

Člověk může zkoušet vždycky znova. To by asi byl smysl Demyho neúspěšného amerického filmu. V čem ten neúspěch byl? Kdo neviděl Lolu (a Paraplátka), nezná „původní příběh“ Model Shopu. Ten co tu „zbyl“ je jenom jakousi kulisou pro vnitřní stavy postav, pro atmosféru šedesátek na východním pobřeží (volná láska, Vietnam, drogy, všechen ten kvas), demyovská tapeta (Paraplíčka-) pro melancholii z lidské opuštěnosti. Takže sledujeme dlouhé minuty hlavní postavu jak jede autem, zapne si rádio, zaparkuje, vypne si rádio, skočí si do obchodu, vrátí se do auta a zase jede atd…. Demy v Model Shopu nevyhmátl jako Antonioni filosofický podtext k té melancholické tapetě – hloubka Zabriskie point je zde zdánlivě přítomná jen v dokonalých dekoracích a záběrech, pod nimi ale není zas nic, než dokumentace atmosféry – a melancholie (Demy byl pohádkář, ne filosof!!!). Model Shop by s pár přidanými vraždami obstojně vizuálně fungoval jako výborná počítačová taktika-)… Takhle se principy Cinema verité smaží na oleji naší trpělivosti s obrazovostí technicoloru. Napadl mě ještě Wenders se svou vášní pro Ameriku – Model Shop předznamenává zápletkou i opulentností vizuálna Paris-Texas. Takže něco mezi Antonionim a Wendersem. A za poslední: Jestli měl Truffaut štěstí na Leauda, Demy ve své „trilogii“ herce proměňoval – Aimée, zde už skoro čtyřicetiletá, není hlavní postavou filmu, byť ho svým zjevem nese. Ale „Lolu“ už jí moc věřit nejde – i přes tu volnou lásku je v pokračování jejího příběhu příliš mnoho slov a pokud jde o tu lásku, tak i příliš sladkobolného míjení se, jak ho známe všichni: „ráno rychle vypadnout…“ Možná je to realita, ale není to velké – alespoň ne zde. Aimée rok předtím natočila jiný skvělý film, kde nehrála řasatou lolitku, ale zralou ženu (ale zase: míjenou, nepochopenou) – Un soir, un train…(9.7.2011)