Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Malina je jediný román rakouské autorky Ingeborg Bachmann, první část z trilogie Způsoby smrti a jediná, kterou stihla dokončit před svou smrtí na následky popálenin od cigarety ve spánku v posteli. Film popisuje především dějovou linku románu, vztah Ženy k muži jménem Ivan, vztah nevyrovnaný jak intenzitou, tak směrem, vztah, který Ženu zničí. Jako třetí bod milostného trojúhelníku stojí v příběhu osoba Maliny, Ženina mužného alterega, které s ní sdílí její svět, vytrhuje ji z excesů, aby ji nakonec zavrhlo, což v logice filmu „je vražda".
Malina je výsostný text literární postmoderny, který lze jen obtížně převést do jiného média. Werner Schroeter k tomu používá řadu metaforických prostředků, v nichž často nelze odlišit realitu od snění. Obrazově opulentní Malina však i tak může pro mnohé, neznalé autorčina osudu a díla, zůstat pouze těžko přístupným záznamem šílenství jedné bytosti. (garmon)

(více)

Recenze (16)

m4xp4yn3 

všechny recenze uživatele

Věřím, že v tom někdo vidí ten správný, tvůrci zamýšlený tvar. Předlohu ani její autorku neznám, film si ke mně našel cestu skrze kladná hodnocení, auru zapadlého klenotu a především Isabelle H. v hl. roli, takže jsem si z toho množství volně navazujících střepů musel seskládat svůj vlastní film. Materiálu k obdivování obsahuje Malina dost, nemusíte ji chápat, abyste si ji mohli užít, ale postrádal jsem nějakou disciplínu, kauzální provázanost scén, ohled na nezasvěceného diváka. Dostal jsem Lynchovinu jak prase a opět skvělou Isabelle Huppert, které zdejší volné pojetí reality umožnilo ukázat dosud neviděné rejstříky projevu. Až jsem měl někdy dojem že sama přesně nezná kontext scény a výrazy hází hodně nahodile, čímž podporuje houstnoucí nervní, surreálnou atmosféru. Zvláštní zážitek. ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

(Neznaje knižní předlohu.) Postmoderní ve formě i substanci, film je brilantní studií subjektivity hlavní hrdinky - či spíše "hrdinek". Postava Huppertové je štěpena sama v sobě směrem ke zbylým dvěma postavám, jimiž se neoddělitelně stává - jestliže přijde o zprostředkovatelskou roli jedné z nich, ztrácí i sebe sama. A feministický motiv je zřejmý - obě zbylé postavy jsou muži. Hrdinka tuto decentraci sebe samé a své rozpuštění v druhých samozřejmě nereflektuje přímo, ale vkládá ji do zpředmětnění sebe samé ve formě vlastních literárních produktů (ony mnohé narážky z jejích děl/ zápisků, kde se mluví, jako např. v úvodu, v němž se sní o /nahrubo přeloženo/: "místě, kde se zaměňují místa a čas, zaměňuji já, ty a ostatní."). Toto smazávání rozdílů také legitimizuje "postmoderní" smazávání rozdílů mezi snem a realitou, sněním filmu ve filmu s narativní realitou, záměnu osob v úvodní a ustavující parabole noční můry (důležitá pro zkoumání vztahu hrdinky k jejímu otci, jež, jak jsem narychlo zjistil, hraje v knize větší úlohu, než jakou jsem, alespoň já, dokázal vypozorovat ve filmu.). Ale hlavně legitimizuje Schroeterovo filmařské umění, které tuto rozdvojenost/ roztrojenost hrdinky dokáže uchopit v různých technikách zdvojování a zrcadlení. /// A to zde není místo zkoumat vztahy mezi jazykem a realitou, jež jsou důležité pro pochopení nejprve oné objektivace hrdinky, (nejen?) z ní pramenícího šíleného vztahu k realitě, a následně tak pochopit formu samotné knihy (kterou též psala žena před smrtí), potažmo formy tohoto filmu. ()

Reklama

Mata 

všechny recenze uživatele

tak tedy první hodnocení a to zrovna takového filmu ). Kdo zná ingebord bachman a její novelutak nechť věří, že se jí na plátno povedlo převést skvěle. Pro ty co ji neznají - scénář vyšel z pera Elfride Jelinek a pokud máte strach z pianistek tak tenhle film vynechjte. IMHO je s(u)yvější. Uveden poprvé letos v Hradišti a po zhlédnutí byla potřeba několika panáků vodky. Dlouho už jsem nešel z filmu takhle zničenej. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

„Neuvědomuješ si, že jsem dvojník.“ Elfriede Jelinek je tedy jako autorka podepsána pod hodně podivnými až zvrácenými filmy, naštěstí tohle nebylo zdaleka tak úchylné jako Hanekeho Pianistka podle její předlohy, ani tak bláznivě utržené z řetězu jako Děti mrtvých. Celý děj přesto není skoupý na různé bizarně naturalistické prvky a také vyznat se v psychologii Ženy, přivyknout si na její schizofrénní stavy procházející do totální šílenosti nebylo od počátku zrovna snadné... apropo, celkem vtipné je, jak Elfriede J. tu odkazuje i na samu sebe, když hlavní postava o svých výtvorech napsaných „ve druhém stavu“ říká, že to přeci napsala paní Jelinek. :-)) Nicméně atmosféra je zde po celý čas skvělá, správně znepokojivá a současně budována řadou originálních nápadů a poutavě bizarních prvků. Jednou až groteskní tlačenice u přepážky se sázkami, vedle toho šílený prožitek s dvířkami telefonní budky, v pracovně otravné bílé kočky, jindy zase šlehačková bitva v dětské sešlosti. Málem až poetické výjevy z kostymní pohádky, operetního plesu či stylizovaného představení v jeskyni. A požáry, požáry... stále větší a děsivější. A všemu vévodí parádní výkon Isabelle Huppert, která je prostě na tyhle divné a zvrácené ženské postavy velkou specialistkou a nakonec určitě i díky ní mě Malina dokázal(a) do toho dění na pomezi reality, snových představ a výjevů z rozepsaného románu hlavní postavy hodně pohltit. Na vyústění jsem byl zvědav, svým způsobem jsem takový konec vnímal jako nevyhnutný a v rámci nejednoznačnosti přítomné v celém příběhu si současně zachovává určitou tajemnost. Avšak marně jsem trochu čekal pořádné vysvětlení a objasnění celého podivného příběhu a identity či úlohy hlavních postav, něco, co by tomu vsunulo i jakýsi hlubší rozměr navíc nebo spojilo více z toho množstva zajímavých rozehraných prvků dohromady. I tak ale mohu hlásit značnou spokojenost po skutečně osobitém filmovém zážitku. [80%] ()

garmon 

všechny recenze uživatele

Mám moc rád Bachmannové verše. Mám rád romány Maxe Frische, který jim dvěma zadělal na společné peklo (přečtěte si jeho drama Triptychon). Četl jsem Malinu – je to kniha hodně abstraktní a v určitém věku mladým dámám – neřízeným střelám – životu nebezpečná. V Schroeterově / Jelinekové verzi je tenhle pýthijský běs, který nejčastěji zaniká s mateřstvím, popsán dost věrně. Film má nádherné obrazy, trochu to změlčuje pocit z „osoby“ Maliny, který je zde wendersovským andělem spíš než alter egem – jak to ale zfilmovat jinak nevím. Asi nefilmovat. Carriére je útěšný, Huppert tradičně vynikající... Potíž je v tom, že hlavním hrdinou románu byl Malina – věčný, stále přítomný, laskavý až po samu mez Ženiny sebenenávisti. Jenže: ve filmu je jednoznačně hlavní postavou Huppert – převážit se to nepodařilo. A pak, když udělá Malina první volní akt a přestane Ženě věřit „cokoliv dalšího“, je to vražda právě pro ten akt. Nikoliv sebevražda. A byla to v případě Bachmannové sebevražda? Silné je ovšem přežití Maliny – jeho pohoda uprostřed plamenů – tam je konečně Carriére silnější než Huppert. Tam je satan. Viděl jsem málo zběsilejších filmů – jak by tohle natočil Žulawski? Řekl bych, že intenzivněji. Ale asi by nebyl tak výsostný v „ohních“. Pro tu poslední půlhodinu zvyšuju z „obyčejných“ čtyřech na pět hvězd – protože jsem sráč, když vůbec ještě hodnotím Takové téma. ()

Galerie (16)

Reklama

Reklama