24 týdnů

Nastesti jsem si nicim podobnym neprosel, tak uplne nemohu soudit, ale z meho pohledu vedet, ze se mi ma narodit dite s Downovym syndromem a v srdci ma dve diry, ktere se musi zalepit... K tomu uz jedno zdrave dite mit doma, tak nevaham ani minutu a zivot ukoncim predcasne. Cimz by podobny film ani nemohl vzniknout. Herecky vykon Julie Jentsch je vynikajici a celemu obrazu pomohli i skutecni doktori, tedy neherci. Velmi realne vypadajici film, ktery me vsak zanechal chladnym. (03.09.2017)

Skvělí herci a často až naturalistické záběry dodávají tomuhle drásavému dramatu velkou sílu. Můžeme snímku vyčítat, že společenská ostrakizace hlavní hrdinky není dostatečně vykreslená a hlavní záběr je v rodinných vztazích, nebo že postava Markuse je až karikaturně dobrá, aby se tak naléhavost ženina rozhodování ještě zvýraznila. Ale to přece není to hlavní. Snímek emočně vyčerpávajícím způsobem otevírá otázky, o čem všem může člověk/žena/partner sám rozhodnout? Samotný příběh jedné rodiny čelící nepřízni osudu vás možná chladnými nechá, ovšem následná bouře myšlenek, jež se ve vaší hlavě rozvíří, určitě ne. (11.10.2016)

V tomto filmu hlavní hrdinka a její manžel zjistí, že čekají dítě s Downovým syndromem. Vyrovnat se s tímto poznáním je velmi bolestné a rozhodnout se, zda podstoupit pozdní interrupci ve 24. týdnu těhotenství, je velmi obtížné. Jsem rád, že film nebyl nijak emocionálně vyhrocený, byť v závěru jsem se neubránil slzám. Určitě bych snímek doporučil všem samozvaným soudcům a raditelům, kteří mají neustálé nutkání kecat lidem do života svým blábolením o vraždách. (11.10.2016)

(spoilery) Neexistuje-li Bůh, vše je dovoleno. Co je ale horší, nejsou pak ani žádné orientační body. Vše se řídí jen podle pocitů konkrétního jednotlivce. A nejsilnějším či nejpádnějším z pocitů je často strach (např. o kariéru, jak doslova ve filmu padne, ale jednoznačné to samozřejmě není, beztoho i nepojmenovaný strach má ukrutnou sílu). Druhý v řadě je pak pocit, že nejlepší je udělat to, co je "normální", tzn. co by udělalo devět lidí z deseti. Film má pitomou hudbu, která vnucuje diváku něco, co mně třeba k příběhu vůbec nesedělo. Nepotřeboval jsem ani tolikrát šmírovat těhotné ženy ve sprše, natož nahlížet do ložnice při jistých aktivitách. A charaktery postav i konkrétní situace jsou budovány velmi "svévolným" způsobem - nechci přímo napsat, že je to špatně, protože chápu, že skoro až do konce filmu máme být zvědaví, jak se kdo zachová či rozhodne - ve výsledku se pak ale díváme na postavy, které se rozhodují opravdu jen podle aktuálních pocitů, protože žádné dlouhodobější názory či hodnoty nemají (nesmějí mít, aby scénář takto fungoval, nebo aspoň nesmí být moc zjevné pro diváky). Člověku dnešní doby koneckonců takové počínání není až tak vzdálené. Zbývá jen dodat, že film končí ve chvíli, kdy začíná být opravdu zajímavý (podobně jako snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), protože situace předtím je tak vyšponovaná, že zajímavá vlastně není (jestli si nechat vzít dítě, protože má dvě nepříjemná onemocnění, i když reálnou možnost žít s nimi šťastně, dá-li osud, je jistě menší dilema, než například zbavit se zdravého dítěte jen proto, že je vám teprve sedmnáct, nebo protože ho čekáte s někým, kdo vás zajímal tehdy před pár týdny na diskošce, ale dnes vás už rozhodně nezajímá - kdo by se ale dobrovolně identifikoval s takovou hrdinkou? - film proto musí být náležitě vystavěný tak, aby měl i diváky). Mnohem víc by mě zajímalo, co se bude dít dál. Jak budou po tom všem tato žena a tento vpravdě moderní muž spolu žít? (06.12.2016)

Silný film, ve svém tématu vyčerpávající a tím vlastně dokonalý. Každá emoce i myšlenka tam byla totálně uvěřitelná. Julia Jentsch se navíc nenápadně prodírá mezi mé oblíbené herečky - a to jsem jí pár týdny ještě vůbec neznala. A teď mám neodbytný pocit (po seriálech Průsmyk a Zmizení), že najednou hraje ve všem jenom ona... (29.10.2019)