24 týdnů

Nastesti jsem si nicim podobnym neprosel, tak uplne nemohu soudit, ale z meho pohledu vedet, ze se mi ma narodit dite s Downovym syndromem a v srdci ma dve diry, ktere se musi zalepit... K tomu uz jedno zdrave dite mit doma, tak nevaham ani minutu a zivot ukoncim predcasne. Cimz by podobny film ani nemohl vzniknout. Herecky vykon Julie Jentsch je vynikajici a celemu obrazu pomohli i skutecni doktori, tedy neherci. Velmi realne vypadajici film, ktery me vsak zanechal chladnym. (03.09.2017)

Velmi realisticky podaný příběh, jenž dozajista rozjitří myšlenky každé ženě, která je milující matkou nebo marně touží po dítěti. Julia Jentsch a Bjarne Mädel coby ústřední manželský pár zprostředkovávají divákům nebývale autentický zážitek svým civilním a přesto velmi silným hereckým projevem. (75%) (01.12.2021)

Existuje len jeden vrodený omyl, a to ten, že sme tu preto, aby sme boli šťastní. S týmto konštatovaním prišiel už nemecký pesimistický idealizmus, hlavná hrdinka filmu si ho však nie je vedomá. O tom, či niekto po narodení bude mať šťastný či nešťastný život, nerozhoduje len počet jeho chromozómov. Sledovať 24 Wochen je vskutku prisilná kávička. O správnosti rozhodnutia Astrid nech nikto ale nevedie žiadne debaty. (23.03.2020)

Neskutečně silný a smutný snímek. Situace, která se může stát jakékoli dvojici a teď jak se rozhodnout? Velmi dobře zahrané, já jsem ani nedutala a konec jsem si proslzela. Osobně vím, jak bych asi jednala, ale v žádném případě bych nesoudila druhé jak to vyplynulo i ze závěrečné části......v každém případě se to ponese celým jejich životem. (24.05.2017)

(spoilery) Neexistuje-li Bůh, vše je dovoleno. Co je ale horší, nejsou pak ani žádné orientační body. Vše se řídí jen podle pocitů konkrétního jednotlivce. A nejsilnějším či nejpádnějším z pocitů je často strach (např. o kariéru, jak doslova ve filmu padne, ale jednoznačné to samozřejmě není, beztoho i nepojmenovaný strach má ukrutnou sílu). Druhý v řadě je pak pocit, že nejlepší je udělat to, co je "normální", tzn. co by udělalo devět lidí z deseti. Film má pitomou hudbu, která vnucuje diváku něco, co mně třeba k příběhu vůbec nesedělo. Nepotřeboval jsem ani tolikrát šmírovat těhotné ženy ve sprše, natož nahlížet do ložnice při jistých aktivitách. A charaktery postav i konkrétní situace jsou budovány velmi "svévolným" způsobem - nechci přímo napsat, že je to špatně, protože chápu, že skoro až do konce filmu máme být zvědaví, jak se kdo zachová či rozhodne - ve výsledku se pak ale díváme na postavy, které se rozhodují opravdu jen podle aktuálních pocitů, protože žádné dlouhodobější názory či hodnoty nemají (nesmějí mít, aby scénář takto fungoval, nebo aspoň nesmí být moc zjevné pro diváky). Člověku dnešní doby koneckonců takové počínání není až tak vzdálené. Zbývá jen dodat, že film končí ve chvíli, kdy začíná být opravdu zajímavý (podobně jako snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), protože situace předtím je tak vyšponovaná, že zajímavá vlastně není (jestli si nechat vzít dítě, protože má dvě nepříjemná onemocnění, i když reálnou možnost žít s nimi šťastně, dá-li osud, je jistě menší dilema, než například zbavit se zdravého dítěte jen proto, že je vám teprve sedmnáct, nebo protože ho čekáte s někým, kdo vás zajímal tehdy před pár týdny na diskošce, ale dnes vás už rozhodně nezajímá - kdo by se ale dobrovolně identifikoval s takovou hrdinkou? - film proto musí být náležitě vystavěný tak, aby měl i diváky). Mnohem víc by mě zajímalo, co se bude dít dál. Jak budou po tom všem tato žena a tento vpravdě moderní muž spolu žít? (06.12.2016)