Chelsea Girls

Dvěma slovy: filmový experiment. Tuto minirecenzi rozdělím na čtyři body: 1. synchronicita, 2. zvuk, 3. vizuálno a 4. shrnutí. Ad 1: Není úplně pravda, že spolu jednotlivé filmové smyčky (cívky) nesouvisí. V jednom okamžiku například sledujeme stejnou skupinu modelek ve stejném prostředí, pouze časově posunutě (zvuk jde pouze zprava). Stejně tak první smyčka vlevo (muž a žena se baví o sexu) se odehrává ve stejném prostředí a se stejným cholerickým hercem jako smyčka poslední vpravo (pouze mu sekundují jiné herečky). Poznámka mimochodem - dialogy tohoto muže (Robert Olivio pokřtěný jako Ondine) jsou z hlediska textu nejkompaktnější a nejsrozumitelnější. Pravděpodobně stejně jako v jiných případech se jedná z velké části o improvizace, ale v jiných případech mi to přišlo jako improvizace nonsensu (tzv. nonsense English - pojem Johna Cleese z Monty Pythons). Stejně tak modelka z prvního záběru černobílého je hlavní tváří cívky poslední barevné. A to už se dostáváme k bodu 2: Zvuková stránka tohoto experimentu není důležitá - jednak proto, že zvuk slyšíme vždy jen z jedné poloviny plátna, dále proto, že i když slyšíme řeč připomínající angličtinu, tak ani po 14 letech sledování anglických filmů jsem rozumněl velice zřídka (např. témata v cívce Eric hovoří za vše: proč nenosím trenýrky, proč mám rád své ochlupení atp.) a v neposlední řadě - film neobsahuje žádnou podkladovou hudbu (s výjimkou 2 minut). Přišlo mi zkrátka, že pro Warhola (či Morrisseye) bylo důležitější, aby herci/herečky otevírali/y ústa, než aby říkali/y něco smysluplného. Co vyčnívalo z hlediska zvuku byly hysterické výlevy odehrávající se ve dvou prvně zmíněných scénách, kdy hysterický projev jedné z modelek vás sice po dvou hodinách poklimbávání probere z letargie, jedná se však o vysoce položený a dráždivý až nepříjemný hlas. U cholerického projevu itala Ondine je třeba ocenit, jak dokáže z polohy řevu přejít plynule zpět do příjemného rozhovoru. V těchto chvílích divák ocení, že jsou cívky nesestříhány (neboli jsou promítány v celku). Podobný princip použil i Alfred Hitchcock ve svém filmu Provaz (Rope), který je celý bez jediného střihu (neboli: střihy mezi cívkami jsou řešeny například záběry do rohu, aby nepůsobily rušivě). A nyní k mému oblíbenému vizuálnu/bodu 3: V tomto místě si myslím, že je Warhol a jeho Chelsea Girls inspirativní dodnes. Nevyznám se příliš v experimentálních filmech, ale záběry, kde Warhol využívá barevný film a těla a tváře herců nasvětluje různými světly a fitry patří k vrcholům tohoto díla. Všem, kteří nevydrželi 3 a půl hodiny bez přestávky v kině a utekli, musím sdělit, že nejlepších je posledních patnáct minut, kdy smutná tvář modelky/herečky Nico, která začíná scénu slzami je nasvětlována různými puntíky a proužky, což je umocněno plynulými rychlými nájezdy kamery tam a zpět, což vytváří psychedlický zážitek na úrovni závěrečných záběrů z 2001: Vesmírná odyssea. Myslím, že by bylo vhodné filmovou kopii Chelsea Girls digitálně vyčistit, otitulkovat a dát na DVD. Člověk by pak nebyl nucen sledovat vše v jednom zátahu, mohl by si vybírat oblíbené záběry a možná by i nonsense English začala dávat smysl. Takto si nemůžu odpustit jednu poznámku na závěr: I kdyby Chelsea Girls (uváděné pod názvem Dívky z hotelu Chelsea) měly jen poloviční délku, pořád by byly moc dlouhé. Každopádně díky velmi dynamické kameře, která v úzce vymezeném prostoru pro záběry nespočine chvíli na jednom místě a z detailů a polodetailů přechází v záběry celku (na rozdíl od půlhodinové statické kamery ve filmu Blow Job) jsou všechny cívky zajímavé (někdy více někdy méně) a možná by nebylo od věci plátno nerozdělovat a promítnout všechny tyto "krátké filmy" zvlášť a se zvukovou stopou. Pak bych třeba mohl lépe vychutnat mou oblíbenou postelovou scénu, která je beze zvuku, ale zato se v ní stihne během 20 minut prostřídat několik herců. Pokud vás zajímají filmy z továrny na sny Andy Warhola, máte v rámci Febiofestu vyjímečnou možnost některé z nich vidět. Nejedná se však o filmy, ale o filmové experimenty, zkoumající hranice filmového jazyka. P.S: Na této stránce http://smironne.free.fr/NICO/FILMS/chg.html tvrdí, že by film měl mít podkladovou hudbu Velvet Underground - škoda, že místo toho v Ponrepu běžely pouze ty bláboly herců, film by byl únosnější. P.P.S: Každá cívka má cca 30 minut. Většina se natáčela v pokojích Hotelu Chelsea, kam chodil Warhol na oběd. P.P.S: Výše uvedená web stránka obsahuje i popisy jednotlivých epizod (včetně přesných popisů, kdy si herci vzali drogy) a informaci, že DVD vyšlo v roce 2003 :). (27.03.2006) (méně) (více)