Krásné dny v Aranjuez

Sorry jako, ale ty "duchaplné" plky se nedaly poslouchat ani jako kulisa při práci. – Je nádherné jak se zobrazují písmenka při psaní tohoto komentáře, pod tichým klapáním kláves bílé klávesnice v nočním tichu panelákového bytu. Každé písmenko je jako symbol zcela zbytečné činnosti pronášení myšlenek, které plynou pravděpodobně aby bylo cosi řečeno a přitom se ozývaly jen zmatené bláboly plynoucí z nesoustředěné mysli, aby pak člověk ve své hlubokomyslnosti dospěl k závěru, že je zcela úplný kretén plácající si játra místo toho aby se šel vyspat. – Jediným kladem byl Nick Cave, to ale ani na jednu hvězdu nestačí. (28.03.2017)

Handkeovské blábolenie môže byť rovnako znudené, ako objavné. Nedávno som napríklad počul takmer dokonalé spracovanie “Proč kuchyň?” z českého divadla. Aranjuez by ma možno bavil v nejakej avantgardnej verzii s nahotou a futuristickými kostýmami, tu si ale Wenders moc práce nedal, a absurdné dialógy, akokoľvek podnetné, v podaní dvoch nesympatických hercov stredného veku, sediacich niekde na záhrade, nevystačia. A tých pár klasických songov to nezachráni, pretože zvyšných cca 75 minút šumenia lístia a štebotania vtákov, skrátka nie je žiaden podmaz. (05.05.2023)

Ja osobne mám minimalizmus rada a v poslednom období sa držím hesla „menej je viac“. A to vo všetkom. Wim Wenders je režisérom mnohých tvárí. Niekedy sa snaží zachytiť a zvečniť úplne konkrétny okamih (Lisbon Story, Palermo Shooting, Alice in the Cities), tentoraz zase zvečňuje bezčasovosť. Na to je altánok v teplom letnom vánku ako stvorený. Muž, žena, medzi nimi záhradný stolček. Rekapitulujú sa tu osudové okamihy, no čakala som aj tak niečo hlbšie. To neprišlo, keďže to pokašlal už autor predlohy Handke. Má to niečo evokovať, ale ako celok mi to nakoniec evokuje slávnu „kocku v sklze“ z reklamy na McDonald. Z nej sa človek nenaje. (18.05.2017)

Wenders už se dávno "vytočil", to je jasný. O to svobodněji teď působí jeho zatím poslední filmy, tento a třeba i "Až na dno", a to jak po myšlenkové, tak formální stránce. Zvláště pak Krásné dny v Aranjuez jsou "své", jako málokterý dnešní film. Chvílema jsem myslel na touhu a snahu začít dělat filmy od znova, jinak, na oproštění filmového jazyka od naplaveniny posledních několika desítek let (podobný pocit jsem měl například u Alonsovy Jaujy). Divadelní předloha nebo některé iritiující "herecké výkony" mě proto ve výsledku moc nezajímaly, měl jsem pořád nad čím přemýšlet a hlavně - na co se dívat. Dlouho neviděný experiment. Fajne! (16.05.2018)

Typický artový film, ve kterém postavy vedou sofistikované literární dialogy, kterým není příliš rozumět. Bezradný spisovatel zřejmě moc neví, o čem má psát. Představuje si rozhovor muže a ženy. Žena začne vyprávěním o mystickém sexuálním probuzení v deseti letech na houpačce a pak převážně prezentuje své znechucení muži. Muž se občas na něco zeptá a především pak vypraví "poučné" historky ze života zvířat a rostlin. Výsledkem je zjištění, že láska není možná a je to jen nenasytná vlčice. Bylo to celkem sugestivně několikrát zopakováno, takže jsem tomu uvěřil. N. Cave tam ještě zazpívá Into My Arms. Spisovatel už to napětí nemohl vydržet, šel na procházku do lesa a pak se z toho všeho rozplakal. Vše končí pohledem do obrazu na stěně. Každopádně atmosféra zahrady uprostřed léta s hmatatelnou tíhou mezilidských vztahů a života vůbec byla vlastně docela působivá. (12.08.2022)