Masomlejnek kodoku

V podstatě totéž tu bylo cca před deseti lety v totožné pojmenovaném snímku Meatball Machine. Romantická zápletka zůstala. Navýšil se rozpočet: Přibyli čtyři karate bojovníci, čtyři kyborgové a celkově se prolilo přes čtyři sta litrů krve. První polovina je komediální, druhá čistě soubojová. (04.07.2017)

Nishimura ma svojim diétnym Ninjom nenadchol a tu sa vrátil k tomu čo ovláda najlepšie, teda industriálnej splatter groteske. Rozjazd v podobe "drámy" prionďatého lúzra ktorému sa nedarý v práci, všetci ho osierajú a ešte mu nájdu rakovinu ktorá ho čoskoro zabije, ma prekvapivo dosť bavil a slúžil ako kontrast k tomu zbytku kde sa už len mlátia nekroborgovia s karatistami. Režisér si stále udržuje svoj typický vizuál aj všadeprítomný nadhľad, hromady mutácií a nezmyselne striekajúcej malinovky, ale aj napriek odseknutým čurákom, trtkajúcim prepoleným torzám, Hitlerovským fúzom a šialeným zmutovaným striptérkam s chápadlami a plameňometmi nedokáže z toho celého vymlátiť takú zapamätaniahodnú zbesilosť ako Helldriver. Má to jasné momenty ako imitovanie opitého kung-fu Jackie Chana, osedlanie zmutovaného robomotorkára pomocou podprsenky a celkovo solídne prevedené bitky, plus ako vždy oceňujem že vtipnosť má u Nishimuru jasne navrch pred japončíckou melodrámou, ale aj tak to u mňa dostane "iba" štyri, lebo sa to v konečnom dôsledku tak akoby akoby zaseklo samé o seba a nech sa tam deje čokoľvek o nejaký čas už si z toho až moc nepamätám a to je proste divné. (10.03.2019)

Japonský snímek „Masomlejnek kodoku“ je určen především těm, kdo mají podobné filmy rádi, ani jim ale nemusí sednout, protože minimálně po trikové stránce je to dost nevyvážené. Ale chápu, tvůrce měl trochu moc velkou představivost a některé scény pak bylo jednodušší dělat počítačově. I počítačová grafika může být ale přesvědčivější. Tady v tomhle případě snímek spíš srazila. (11.11.2019)

Japonské gore filmy jsou všechny strašlivě debilní, přehnaně brutální, ztřeštěné a i ty hektolitry krve v nich stříkají na denním pořádku, nicméně i v tomhle speciálním svébytném žánru existuje tenká hranice mezi otravou a zábavou. Zábava roste s nápaditostí a schopností tvůrců nebrat film vážně a ironizovat ho, avšak Masomlejnek Kodoku nejenže pouze recykluje to, co už bylo mnohdy k vidění jinde, ale navíc jeho první polovina sestává z až příliš civilního dramatu výběrčího dluhů, topícího se ve finančních problémech, a z jeho opatrné romance s mladší prodavačkou knih, což do ujetého námětu o mimozemšťanech dělajících z lidí krvelačné mutanty (a následně džus), úplně nezapadá. Zbývá jen prvoplánová ujetost, tu ale zas kazí vyloženě amatérský střih, nevhodně zvolený hudební doprovod, příšerné digitální triky a obecně mizerné filmařské provedení, nehledě na to, že příběh vážně nedává ani základní smysl. Vážně ten samý člověk natočil Tokyo Gore Police? (11.07.2017)

Úžasný!.. Nishimura zase dokazuje, že je pořád špičkou japonského (a asi i celosvětového) bizár splatteru. Tam kde jiní snaživci sklouzávají k laciné řachandě, nebo se naopak berou až moc vážně, tam Nishimura s přehledem balancuje a tvoří vrstevnatou zábavu. Plnokrevná splatterovská poetika řežby je zde naroubovaná na poutavé existenciální drama, aby se vzápětí ukázalo, že je to celé jakože fuck of moralistická vege-agitka. Ujeté nápady tečou proudem. Je tady Drunken master, protivnej transformer, sexy osedlání biomechanoida, parádní řežba v bordelu, šukající torza, sapr soundtrack... Mě osobně meatballmachine "estetika" neokouzluje tak jako svého času Tokyo Gore Police, takže se mi moc nechce hodnotit plnou palbou, ale možná se mi to ještě v palici rozleží... (29.11.2018)