La flor

Výlučnost filmu nespočívá zdaleka jen v jeho stopáži odpovídající jedné sezóně výpravnějšího seriálu (po odečtení četných intermezz a čtyřicetiminutových závěrečných titulků). Je to počin unikátní na tolika úrovních, že by se o něm daly psát disertace. Nebo si prostě jen můžete vychutnat, jak skvěle je natočený a jak dokáže diváky po celou dobu něčím překvapovat a vytvářet nenápadné spoje mezi jednotlivými segmenty, abyste ve výsledku neměli pocit, že jste sledovali minisérii či antologii. ___ Po prologu, ve kterém nám režisér představí strukturu celého filmu a nastolí tím ústřední téma „o čem a jak lze dnes ještě vyprávět?“, následuje šest epizod, z nichž si každá pohrává s konvencemi jiného žánru (béčkový horor, melodramatický muzikál, špionážní thriller, film o filmu, černobílý remake Renoirova Výletu do přírody, experimentální antropologický pseudodokument) a zpravidla se podobně jako v rozmáchlém románu rozvětvuje do mnoha podzápletek. Kromě diváckých očekávání, k jejichž samozřejmému naplnění nedochází třeba kvůli tomu, že skoro žádná epizoda nemá konec (díky čemuž si taky uvědomujeme, že sledujeme především samotný proces vzniku příběhu – se vším váháním, které jej doprovází), se během jednotlivých epizod stává relevantním i samotné čekání. Například třetí epizoda je celá založená na tarantinovském oddalování závěrečné konfrontace mezi dvěma znepřátelenými skupinami tajných agentek. Akorát to oddalování, přímo tematizované v rámci jednotlivých flashbacků, netrvá třicet minut, ale pět a půl hodiny, čímž je dovedeno ad absurdum. ___ Díky vrstevnatému vyprávění, vybroušenému stylu, výraznému sebereflexivnímu rozměru (nejsilnějšímu během čtvrté epizody, kde štáb řeší, jak pokračovat dál) a odklonům od nastoleného konceptu ale sledování La Flor není ani chvíli fádní či předvídatelné. Nejde o slow cinema vyžadující extrémně trpělivého diváka, ale o hutný a zábavný multižánrový experiment s možnostmi dlouhého členitého vyprávění, v němž jsou přes sebe neustále vrstveny další a další příběhy (z toho, co jsem viděl, má nejblíž k trojdílným Arabským nocím od Gomese). Také proto patří k emocionálně nejsilnějším, v jistém ohledu nejčistším a nejpravdivějším sekvencím ta ze čtvrté epizody, ve které hlavní herečky nevystupují v žádném příběhu, nehrají žádné role, ale pouze uvolněně improvizují před kamerou (stejně jako během závěrečných titulků). ___ Přes zdání, že jde o velkolepý vypravěčský freestyle, vršící nápady vzniklé za pochodu, je La Flor zároveň film řemeslně vyzrálý a důmyslně strukturovaný, jehož jednotlivé části organicky propojují určité stylistické postupy (např. přeostřování mezi různými plány akce), rozvíjené motivy nebo (a především) čtveřice úžasně talentovaných a fotogenických hereček, jejichž hereckému umění Mariano Llinás vzdává poctu (a zároveň jej nechává vyniknout ve všech odstínech, jak si žádají různé žánry nebo hraní v mnoha různých cizích jazycích). Jako poděkování za natáčení, trvající s přestávkami asi devět let, dává režisér herečkám dárek, kterým je samotný film – ne náhodou jeho vyprávěcí schéma, které Llinás na začátku skicuje, připomíná květinu, la flor. ___ Zatímco jiné filmy prostě zhlédnete, s La Flor můžete zažít nezapomenutelný víkend. 90% (17.08.2020) (méně) (více)