De afspraken van Anna
Anna's Meetings
Stretnutia Anny
The Meetings of Anna
Režie:
Chantal AkermanScénář:
Chantal AkermanKamera:
Jean PenzerHrají:
Aurore Clément, Helmut Griem, Magali Noël, Hanns Zischler, Lea Massari, Jean-Pierre Cassel, Alain Berenboom, Françoise Bonnet, Laurent TaffeinVidea (1)
Recenze (15)
Setkání s Annou v režii Chantal Akermanové mají v sobě neskutečně magické okamžiky atmosféry míst hotelu, cesty, nádraží, vlaku, vzájemných setkání a tak dál, která plyne často z dlouhých statických záběrů. Líbila se mi kontrastní hra s realisticky dlouhými scénami a pak nečekanými drobnými skoky v čase – když se udál jeden z prvních střihů, kdy Anna po delším čekání a vyřizování na recepci nastoupila do výtahu a najednou už po střihu v zápětí zavírala dveře do hotelového pokoje, to náhle procitnutí v čase o pár vteřin později mě až snově uhranulo. Akermanová zajímavě propojuje motiv putování a drobných příběhů potkaných lidí (coby prvek „road movie“), stejně jako pozastavení se nad životem, vnitřními pocity a minulými zážitky Anny i dalších postav (coby součást psychologického dramatu). K silným patří část s prvním milencem (Helmut Griem) po stopách starých míst a jeho vyprávění propojující osobní rodinné drama s komunistickou historií ve městě. Silná magičnost pro mě plynula z dlouhého cestování nočním vlakem, přičemž dostalo mě už jen to sprostředkování pocitu, jaký nervák může přinést pouhé přecházení chodbou vedle kupé, je-li vlak přeplněn, také mě tu potěšila symbolická účast Hannse Zischlera, herce z Wendersova V běhu času. Trochu zaraženě jsem ze začátku přijímal vyprávění matce o událostech, které ve filmu nevidíme, tudíž jsem si nebyl chvíli jist, nakolik nepůjde o výmysl, až mi později začalo docházet, jak záměrně neúplný ten film je a asi nejvíc mě zklamal skoro až prázdně nijaký závěr. Ono to dává smysl, když název mluví o setkáních s danou postavou, než o pevném příběhu (kdo ví, nakolik paní režisérka u pár replik o filmu hlavní hrdinky stejné profese poťouchle nepomrkává právě na tenhle svůj počin?), nicméně co v nejedné scéně po velkou část filmu vypadalo u mě na plný počet, zůstává pro mě s chladným (ne)závěrem už jen na 4 hvězdičkách. [80%] ()
Vadilo mi, že v režírování lidí je paní režisérka daleko pozadu za svým mistrovstvím režírovat věci. Všechny ty patetické výlevy, kdy Anna pět minut poslouchá, jak jí někdo přednáší svá traumata - skoro až recituje, tak amatérsky ty výkony některých herců vypadají -, mi poněkud hýbaly žlučí. Chápu, každé setkání mělo navodit nějaký pocit z města a místa, dějiny, co se nepovedlo, očekávání a skutečnosti, ale prostě to šlo líp, daleko líp. A ona sama se může vypovídat jen své mamince. Ale možná klidně mohlo zůstat u nějakých přízemnějších věcí, než rozebírat hned traumata války. Ale jinak je film hodně fajn natočený, všechny cesty vlakem, záběry na nádraží, ale i jízda taxíkem po nočním městě, má to svou úchvatnou poetiku. Škoda jen, že po narativní stránce to vlastně nakonec dospělo jen k další rezignaci, takže z celého filmu zůstal pocit pouhého povzdechu. Ale přece jen jedna scéna je povedená, ke konci v hotelovém pokoji, těsně před tím, než tuším Peter chce, aby mu zazpívala. Tak sám sebe sice lituje, ale je poznat, že prostě jen neví, kudy kam. Krize středního věku je u chlapů taky. Takže se dá říct, že film je i o krizi středního věku, kdy si člověk přestává být jist, jestli skutečně dělal, co ho bavilo, a jestli neměl jít jiným směrem, a jestli ho jeho/její práce stále baví. Trochu ale i tak zamrzí, že mužské postavy jsou pojaté trochu stereotypně a všechny mluví jen o hledání ženy a o dětech. Možná se sama Akermanová s jinými typy nesetkala, ale přece jen... vždyť někdy stačí skočit do hospody v den nějakého fotbalového derby. A dívat se kolem sebe a poslouchat. ... Svou stavbou příběhu mi film hodně připomněl Zlomené květy, kdy hlavní hrdina také jede od jedné postavy ke druhé a vyslechne si, co se dělo. ()
Už potřetí otvírám toto okénko, abych tento film alespoň trochu okomentoval. Určitě si to zaslouží, a zasloužím si to i já. "Annina setkání", jednotlivá a všechna dohromady, známe sice jejich časovou posloupnost, nikoli však absolutní čas (staly se v jednom roce, v jednom životě, v několika životech?). Osoby, s nimiž se Anna střetávala (příbužní, přátelé, milenci, kolemjedoucí,...) nejsou rozhodně náhodné, tvoří jakýsi životní rámec, vymezenou cestu, kterou musí projít, aniž by věděla, že po ní někam dojde. Podle toho bychom také měli poznat, co je Anna zač. Jenže ouvej, něco tady chybí, něco se ztratilo a znovu nenalezlo. Jacques Lacan by to nazval objektem malé a (object petit a): "Miluji tě, protože však v tobě miluji cosi více, že jsi ty" (Slavoj Žižek: "Lacrimae rerum"), a proto se vztahů vzdávám. Závěr: Pokud "objekt malé a" použijeme pro označení odchylky mužské a ženské psychiky (pokud něco takového existuje, ale předpokládejme to, protože anatomický rozdíl je nepřehlédnutelný, a to by v tom musel být čert, aby se to neprojevilo i jinde), pak nám toto "malé a" může v reálném způsobit značné těžkosti, zatíco ve světě umění značný požitek. ()
Bezpochyby film, spadající do řady těch, do nichž se divák musí chtě nechtě ponořit (a že se vám bude chtít, o tom nepochybujte). Poté si může plně vychutnat pomalé plynutí života a cesty mladé umělkyně vlakem napříč Evropou, při níž se během setkání s různými mužskými charaktery dostavují jen letmá spojení vzápětí zpřetrhaných citů. A je otázkou, co z těchto jisker může vykřesat citlivá, i když právě tímto stylem života již zocelená umělkyně. V obecné rovině film tak může sloužit i jako skličující pohled do života moderního umělce (i "artový" režisér musí dbát na marketingovou propagaci...). Film je naprosto uvěřitelný (dalo by se říci "ze života") i přes osobitou uměleckou licenci - např. kontrast otevřených zpovědí lidí okolo Anny a její až na výjimky zdánlivá mlčenlivá neprostupnost; a samozřejmě vizuální pojetí filmu, jehož hloubku může postihnout asi jen někdo "učený". Jako laik jsem proto odsouzen jen k němému úžasu, asi jako kdyby se všechny obrazy v Louvru začaly pohybovat (24krát za vteřinu). Zvláště ty od Edwarda Hoppera, jejichž estetika barev na Akerman zjevně působila i po návratu z USA na počátku 70. let. ()
Bacha na možné spoilery, bez nich se tu rozepsat nedokážu a hlavně těžko říct, jestli se tu dá cokoli považovat za spoiler. Řekl jsem si, že takový film bude nejlepší si pustit při cestě nočním vlakem, takže jsem si ho šetřil na dnešek, kdy jsem nočním vlakem jel. A nevím, nakolik to bylo způsobeno podmínkami, ale naprosto mě to uchvátilo. U některých filmů se už podle geniální úvodní scény dá poznat, o jak výjimečný zážitek půjde a jsem rád, že se mi to tu zase potvrdilo. Annina setkání jsou totiž až nečekaně mnohovrstevnatým filmem, který zároveň zůstává silně minimalistickým, pomalým a teoreticky "bez děje", ale přitom má hodně co nabídnout. Už od precizně promyšlených úvodních záběrů, prací s dialogy a postupným odhalováním charakterů vedlejších postav, skrze které se postupně dozvídáme stále vice o Anně, se to dá krásně poznat - a Akermanová to dál velice chytře graduje, každé jednotlivé setkání tvoří stále více celistvější obrázek Anny a ačkoli se může zdát, že závěrečná scéna vše divně utne a závěr nenabídne, tak já to vnímám naopak. Celé je to totiž o tom, jak nás ovlivňují a jak se vlastně sami skládáme z hovorů s lidmi ať už blízkými, tak už takovými, který nejspíš uvidíme jen jednou za život. Tohle se pak přetavuje do meditativního pozastavení a zamyšlení nad dosavadním životem a lidmi, okolo kterých jsme se doposud pozastavovali. Konec sice může působit cyklicky, jelikož tyhle cesty Anna očividně zažívá často, ale musí mít smysl, že sledujeme zrovna tenhle úsek - a ten je v tom, že si Anna něco uvědomuje. Konec je tedy otevřený, ve smyslu právě položené otázky "A co teď?", ale taky uzavřený v tom, že Anna k té otázce vůbec dospěla. Něco v ní zanechal kraťoučký vztah v Německu, hodně v ní zanechala cesta do Bruselu a setkání se sestrou taky vedlo k jistému odhalení, byť možná ne až tak podstatnému, ale co my víme? Nešlo vše někam dovést, šlo o to to rozehrát, nechat diváka vše s Annou procítit a v závěru se zamyslet nad sebou samým. Jsem teď spokojený, tam kde jsem? Dělám, co jsem chtěl, nebo se jen motám v bludném kruhu zdánlivého štěstí, které se ale stalo nudným stereotypem a vyvolá ve mě jen vnitřní osamělost? Je to geniálně propracované a Akermanová to navíc geniální filmařskou řečí vypráví - promyšleně zarámované statické záběry, přičemž každý je sám o sobě mikropříběhem, cit pro temporytmus jednotlivých scén (asi až na dvé zbytečně dlouhé scény), postupné odhalování a zodpovídání otázek a hlavně hmatatelné vykreslená atmosféra nočních cest vlakem či důležitých rozhovorů pro obě strany. Něco takového jsem chtěl vždycky vidět, ale nevěděl jsem, jestli to vůbec existuje - teď to vím, protože jsem to viděl a "odcházel" jsem z toho naprosto uchvácený. Až se mi nechtělo opouštět vlak, abych si to v sobě ve stejném prostředí a podobné atmosféře přerovnal. Díky takovým filmům si vždycky hned připomenu, proč mě tak moc fascinuje film. Nevěřil jsem, že by to Akermanová mohla AŽ TAK zvládnout, ale přesvědčil jsem se, že na to má a od teď už nedoufám, ale dokonce věřím, že Jeanne Dielmannová bude opravdu stát za to. Tady je dokonce i vtipná scéna! Jo, a rozhovor s neznámým mužem při cestě do Bruselu proložený spoustou záběrů na výhled z vlaku je jednou z nejsilnějších a nejúchvatnějších filmových scén, jakou jsem kdy v životě viděl. Vkládá do všeho lehce totiž dost podstatnou věc - určitou naději a víru v lepší zítřky, která vždy umírá jako poslední. Kdoví, jestli se jí Anna poté taky řídila a šla dál. A taky se stále více přesvědčuji o tom, jak Akermanová ráda některé osobité filmy dává do každého svého filmu - a složitý vztah s vlastní matkou obzvlášť. 5* () (méně) (více)