Tak pravil Bůh

Poněkud zvláštní psycholog v poněkud zvláštní rodině. 1)  Ani se nechce věřit, že to má být podle skutečnosti, jak ji zaznamenal ve své biografii Jens Blendstrup (ten nejmladší syn)._____ 2)  Dramedy je švihlá skandinávskou pochmurností a specifickým stylem humoru. Je to ale humor srozumitelný a na celou věc se lze dívat jako na vcelku podařenou filmovou hříčku. A to jsem i udělal._____ 3)  Požitek z filmu mi silně zvýšili i tři mladí kluci: 22letý Mads Ole Langelund Larsen (nejstarší syn Mikkel, co se bude ženit), 21letý Clint Ruben (prostřední syn Thomas, co dělá rekordy) a 16letý Marcus Sebastian Gerd (nejmladší syn Jens)._____ 4)  Je dobré, když si z filmového díla něco odnesete pro svůj každodenní život. Tentokrát to bude recept na cibulovou polévku. Kilo neloupané cibule ze síťky bez jakékoli úpravy vsypte ho vařící vody, přilijte láhev sektu a 10 - 20 polévkových kostek. Nechte provařit. Dobrou chuť. (18.08.2021)

Škoda vlažného a rozpačitého nástupu, který jako by nevěděl, jaký tón zvolit. Je to jinak taková light verze polské Poslední rodiny, které kraluje můj oblíbenec Søren Malling v roli nesnesitelného manipulativního pošuka v županu. V komediálním tónu film občas tápe, jako drama má svoje dojemně ujetá místa. Genz se rozhodl pro hodně stylizované ladění, což na jednu stranu dodává Uffeho panství svojské retro kouzlo, na druhou stranu film občas působí nadměrně koženě. Bohové musejí být šílení a já si k Uffemu nakonec vypěstoval jistou slabost. (05.01.2018)

Søren Malling se tedy vážně předvedl jako herecký bůh, jak fascinující kreaci vystřihl coby morous a rodinný despota s řadou hodněmluvných pohledů a zároveň i nejedním minimalistickým vtípkem v obličeji. Naplno mě přikoval, abych sledoval jeho počínání v nezvyklé rodince a také ono pomalejší tempo, na jaké jsem si spočátku musel zvykat, k Mallingovu soustředěnému výkonu (i přes jistý nadhled pořád s hlubšími psychologickými rysy) náramně padlo. Ani nevím, jak mi slušně nakonec tato typicky seversky absurdní komedie utíkala. Příběh na pozadí děsivých jevů druhé poloviny 80. let (exploze Černobylu, šířící se hrozba AIDS) i intimních zlomových událostí v životě postav skýtá i nejednu bizarnost, z nichž třeba hned na počátku masturbující prostřední syn se stopkami v ruce mi přišel jako trapný vtip, ale ve většině zbylých případů mi onen zvláštně bizarní nádech rodinky a Uffeho dvojice gaučových „vojáků“ spíše sedl. S rozjížděným motivem boje proti zlu ze strany hlavní postavy psaným slovem jsem sice v rámci absurdní komedie čekal úplně jiný vývoj a gradaci takové zápletky, jaká během finále prakticky už zapadla do ztracena... ale nestěžuji si, protože nepředvídatelný děj mě spíše těší. [75%] (04.06.2023)

Opět famozní Malling.Nikdy se na scéně nějak zvlášť rychle nepohybuje ale hrou mimiky v obličeji víte, co sděluje.V jádru šlo o to,jak žije jedna rozvrácená citově rodina-A vlastně v hlavní roli byla truhla.Soužití se třemi výrostky, kteří ani sami nechápali svoje myšlenkové pochody.Svérázný otec se svojí polévkou,kterou když dali do záběru poprvé ,málem mě porazilo.....Seveřani mají jiný způsob a kriteria výběru herců..... (06.02.2023)

Po tom všem, co jsem z Dánska už viděl, mě vůbec ten emotivní kolotoč, který si tu Dánové připravili, nepřekvapuje. Tak pravil Bůh začíná jako extravagantní šílenost, která je sice místy hodně na hraně s logickým uvažováním, ale zároveň je s ní docela sranda. Ta absurdita tu opravdu hraničí až s lehkou zvráceností. Pak se to ale zlomí a chytí to takový ten správný skandinávský depresivní nádech a začne přituhovat. Možná kdyby to nešlo až do takové temnoty, baví mě to víc. Ono je těžké v tak absurdní rodině hledat zbla logiky, když Vás zkraje přesvědčí, že u nich neexistuje. (07.07.2021)