Nemilovaní

Největším problémem všech těhle jakože civilních dramat je jejich zběsilé tempo. Obzvláště, když je navíc natočí nějaký hyperaktivní komsomolec, co si ve volných letech ze všeho nejvíce libuje v depilování si předloktí pinzetou a pokud mu v tom fofru ještě zůstane nějaký ten měsíc, zbožňuje freneticky pozorovat, jak mu tvrdne chleba. To se pak takhle v úvodní půlhodině ani nestihnete pořádně pokochat zcela nedostatečně dlouhým záběrem na mrtvé stromy a najednou vžuuuuum, už sledujete fracka na cestě ze školy. No, je to cukulet jaxviňa, má to domů pouhých pět kilometrů, takže se tam jen tak na dvacet minut bleskově mihne, přičemž zaseklý stativ v těch pomíjivých okamžicích neuroticky švenkuje mezi vchodem do vzdělávacího institutu a moc pěknými kořeny parkových dřevin. Pokaždé na pouhopouhých deset minut!!! Absolutně to dění nestíháte sledovat, srdce vám buší tím přívalem adrenalinu jako o závod a dřív, než byste stihli tisíckrát říct „Kurvacojetozasezanarkoleptickoupičovinu“, počítáte půl hoďky zrnka prachu na stole ve frackově pokojíčku a věnujete se důkladné realitní prohlídce průměrné ruské třijedničky, a to včetně až příliš spěšného popisu výhod nemovitosti a výčtu čtverečních metrů, tudíž absolutně nemáte nejmenší šanci se adekvátně rozhodnout, jestli byste byt nakonec koupili, nebo ne. A takhle zběsile to letí celou dobu, takže onen zcela nepodstatný, poměrně silný příběh v pozadí o tom, jak šeredný táta pojebe flundru, slizká máma z toho chytne hysterák a motorový pekáč, fracka nikdo nechce a tak se zařídí po svém, vás v kontrastu se vší tou ultrahektickou filmovou nádherou nakonec pěkně otráví, neboť si ani nestihnete pořádně vychutnat třeba tu klíčově podstatnou bábu, která patnáct minut důkladně utírá tabuli a pečlivě zamyká učebnu, či jiné veledůležité dějové kudrlinky! Dvě hodiny prostě uběhly jako cévkování ostnatým drátem a dvojka by měla mít aspoň pět, aby si divák řádně užil totálně znekrotizovanou prdel a ochrnutou páteř z kina na hraně v Kině na hranici. (02.05.2018)

Najnovší počin ruského režisérskeho maestra Nelyubov bude zároveň jeden z jeho najlepších. Prešpikovaný odkazmi, alegóriami, symbolizmom a, prirodzene, kritikou etabluje portrét džungle zvanej Rusko a rôznych aspektov života v nej. Je to drsná cesta drsným prostredím, kde život nemá veľkú hodnotu, z pohľadu nielen dvojice manželov (ktorí sú obaja pravdepodobne chorí na hlavu, rozumej dnešný bežný človek), kde každý záber/situácia má svoje miesto a opodstatnenie, aj keď som bol spočiatku skeptický, najmä prvých 50 minút. Z technickej stránky ťažko niečo vytknúť, AZ má všetko pod palcom bez akejkoľvek chybičky, znovu sa spolčil so svojim dvorným kameramanom Kričmanom, s ktorým neprestajne vytvárajú slová pomocou obrazu, vizuálne podmanivého, doplneného o takmer neexistujúci, pár skladbový, nevýrazný, opakujúci sa, nerezonujúci soundtrack, čo nie je v jeho filmoch úplnou raritkou, skôr bežnou praxou. No nič, som zvedavý, čo bude nasledovať ďalej, snáď sa to dozvieme už čoskoro. --- (11.6.2018) (12.5.2019) (26.5.2019) (4.5.2021) (3.6.2023) (26.05.2019)

Pro mě osobně divácky hodně nepříjemný film, a to hned z několika důvodů. 1) Postavy Ženi a Borise se k sobě chovají až nepochopitelně zle, aniž by to bylo nějak více vysvětleno - vrcholem je scéna, kdy spolu odjíždí od Ženiny matky (kde marně hledali ztraceného syna), a Žeňa metá Borisovi do tváře takový hovna, že ji Boris nakonec nechá vystoupit na opuštěné silnici - komu může být příjemné něco takového sledovat? 2) Samotná postava Ženi mi osobně byla velmi nesympatická. (Uváží-li ovšem člověk, jak nesnesitelná ženská je její matka, mnohé to vysvětluje). Film ji navíc občas ukazuje i v dost nelichotivých situacích, jako třeba když sedí na záchodě nebo když si nechává depilovat klín - nechápu smysl podobných scén. 3) Silně mi také vadilo, že zmizení kluka není nijak vysvětleno, už se nikdy nenajde, a ten finální záběr z tohoto hlediska považuji v podstatě za podvod na divákovi (jako obecně všechny filmy s otevřeným koncem). Navíc mi Nemilovaní připomněli jiný ruský film o ztraceném synovi, který se rovněž nenajde, ale který mi přišel výrazně lepší a líbil se mi mnohem víc - Den v Jurjevu. 4) A konečně mi docela vadil i způsob, jakým je to natočeno - všechny ty dlouhé záběry à la Haneke ve mně vždy vzbuzují dojem, že se na scéně musí něco závažného stát, a cítím se podvedený, když tomu tak není. O to víc mě potěšilo několik scén, které jsou naopak dramatické až až, jako např. v pitevně s mrtvým klukem, kterého i ukážou, nebo hledání Aljoši v opuštěné budově v lese - jaká fantastická lokace! Naopak bych si z toho filmu klidně odpustil všechny ty šukací scény. Celkově si myslím, že Zvjagincev už natočil lepší věci. (22.09.2018)

Festivaly ovládla bezútěšnost. Často kombinovaná s ironickým úšklebkem (Čtverec) nebo přímo zvířecím černohumorným šklebem (Zabití posvátného jelena). Zvjagincev nic odlehčovat nechce, na to nemá čas a snižovalo by to emoční dopad a to závěrečné plesknutí. Piluje a utahuje a tady z toho teda vykutal perfektní mašinu deprese. Zatraceně silný. Tentokráte o píď méně kritiky směrem do ruské společnosti, o píď méně biblických odkazů, malinko standardnějšího charakteru, ale jako celek o moc utaženější, vyváženější a bez děr. (22.10.2017)

Civilní formou zpracovaný silný příběh vztahující se k podobě současného blahobytného světa a rodině i jedincům v něm. Vyspělá sdělná a přitom autorsky novátorská forma, otevřená sdělení bytostnými filmovými prostředky, skvělé výkony bez potřeby jakékoliv nadsázky či odstupu, který se naopak krásně projeví u anonymního dobrovolnického týmu v kontrastu s jeho činností. Aktuální mistrovský film dnešní epochy, u kterého přes jeho nápadnou neokázalost nečekám s nejvyšším hodnocením. (30.01.2018)