Dark River

Drsná, ponurá, silně depresivní záležitost, kde se minulost setkává s přítomností a její dopad je deprimující pro všechny zúčastněné. Mnoho se tam nemluví, ale o to víc se dá vstřebat tím, co je viditelné nejen z jednání Ruth s bratrem, ale i z flashbecků a celkové atmosféry, která byla přesně v souladu s daným příběhem. Už druhý film od Clio, kde jsem spokojená a doufám, že se dočkám jejích dalších počinů. (05.07.2018)

Jsem milovník všech atributů ve snímku uplatněných – drsné přírody, irského počasí, života na farmě, samotářství, rozplétání těžkosti osudů… Film bezesporu velmi povedeně navazuje na tradici rurálních rodinných dramat (např. The Field, 1990, Oxen, 1991, u nás Je třeba zabít Sekala, ad.). Snahu představit realistickou sondu do životního osudu utvářeného zde z velké míry specifickým prostředím vnímám jako dnes už bohužel velmi neobvyklý, a proto překvapivý pokus přenést hloubku stigmatu starých rodinných tragédií do aktuálních poměrů. To mi dělá velkou radost – takto unitární, vrcholně hluboké příběhové linky dnes nejsou v módě a autorka jimi z hlediska přijetí publikem jistě dost riskuje. Nabízí maximálně životný obraz naznačující kontinuitu lidských starostí bez ohledu na modernitu, která by se vždy ráda tvářila jako něco zoufale jiného, od minulosti odtrženého a s ní nesouvisejícího. Performance jsou skvělé, oba protagonisté se hlavních postav ujali se stoprocentním výsledkem a realističnost kamery i režie při zachycování materiálních detailů jako východiska pro náladu a genius takto odtrženého života, evokujícího pro změnu nejblíže asi Wuthering Heights od Andrey Arnold z roku 2011 v hlavní roli s Kayou Scodelario, je doslova neodolatelná. To vše uchvacuje a uvádí do hloubek příběhu velmi silně. Ale příběh sám překročil tu subtilní linii, která ho chrání před relativizací vlastní výpovědi. Zatímco v The Field šíře a hloubka tragédie odpovídají své době, takže nevzbuzují pochybnost ve svém rozměru, příběh v Dark River se odehrává v 21. století, ve státě a ve světě, kde se o problémech mluví, člověk naopak téměř nemůže uniknout tomu, aby s nimi nebyl sám. To je možná na hraně, avšak stále v rámci potřeb filmové licence. Pomyslnou linii autorka překračuje až akcelerovaným finále, navíc trochu zkratkovitým, jako by příběh bylo třeba rychle uzavřít. Právě na této lince, zůstane-li zachována, získávají příběhy svůj nejmocnější a nejsdělnější imprint, právě tady vzniká drama, jež z myslí už nikdy nevymizí. Nepřekročit ji ve směru k vlastní karikatuře či zlehčení se tu myslím úplně nepodařilo. Jinak bych ale váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdami, protože v obklopení soudobou produkcí vnímám tento snímek jako unikátní světlo na kupce bahna. Clio Barnard zaujala, určitě se budu pídit i po jejích dalších filmových počinech. (18.07.2018)

Když tak čtu některé komentáře, úplně se mi z nich motá hlava. Silný, ponurý příběh, zacyklený v dávné minulosti? To jako vážně? Pro mě je největším problémem, že jsem mu prostě a jednoduše nevěřil. Ruth Wilson nějak extra nemusím, Sean Bean řekne asi jen dvě věty a filmový bratr v podání (asi) Marka Stanleyho mě hrozně štval. Samozřejmě výkonem. Ale to bych ještě přežil i chatrný scénář, který absolutně neví, co chce. Ale konec ne.Ten byl přeplácaný jak silvestrovská oslava. Ještě teď mi je z něj zle, tak proto dvě a půl. A pokud můžu doporučit mnohem lepší, sourozenecké drama tak Ďábli a nebo Deltu, na tohle se pokusím co nejdříve zapomenout. (03.01.2019)

Davové šílenství tento typ filmů nezpůsobuje, ale režisérka Sobeckého obra se mi znovu trefila do vkusu. Prostý příběh dvou sourozenců přináší silný a čistě emocionální film zasazený do syrového anglického venkova. A stejně jako v Sobeckém obru, i tady vsadila režisérka v posledních scénách spíše na výrazy než slova. Silné čtyři. (03.07.2018)

I druhý film britské scénáristky a režisérky Clio Barnardové je událost. Silně působivé psychologické drama, jehož tíživá atmosféra a ponurost příběhu zacykleného v dávné minulosti, kterou si hlavní hrdinka nese v sobě, doslova ubíjí... V Dark River už sice zmizel dětský hrdina a náhled na svět jeho očima, ovšem traumata způsobená v dětství determinují naprosto vše. Clio Barnardové se podařila skutečně strhující reflexe kampaně #MeToo naroubovaná na tradici britského sociálního dramatu (konkrétně tolik typického filmově britského vesnického ,,mizernizmu"). Komorní až minimalistický rámec, působivá kamera, silný scénář a skvělé herecké výkony - herečka Ruth Wilsonová mi svým výkonem (i fyzickou podobností) připomněla kultovní roli Emily Watsonové v Trierově Prolomit vlny... Možná jen to finále je až moc...antické... Tam mohla možná Clio Barnardová coby scénáristka ubrat. I bez něj jde totiž o temně melancholický film, jehož tragický rámec se dokonale otiskuje v tamní až goticky působící krajině (skvěle komponované záběry, v nichž strhující jsou především celky). O tomhle filmu budu přemýšlet ještě dlouho... PS: Smažte, prosím, někdo ten zavádějící žánrový tag ,,mysteriozní", ať se toho nechytají adolescenti a nekazí filmu hodnocení... (02.07.2018)