Šest žen pro vraha

Možná nejvlivnější Bavův kousek, základní kámen giallo filmů i prvního cyklu amerických slasherů. Nejenže barevností připomíná Minnelliho muzikály, muzikálová je také jeho vyprávěcí struktura. Nejde o oběti, k nimž se kdykoli může přidat prakticky kdokoli, takže by identifikace s libovolnou postavou neměla valného smyslu. Nejde ani o detektivy, kteří nic moc neodhalují, takže nás nečeká žádná velká potěcha z odtajňování nových souvislostí. Jde o vraždy a jejich okamžitý emociální účinek. Jednotlivé mordy jsou inscenované jako opulentní, pro vývoj vyprávění vcelku nepotřebná muzikálová čísla (kromě barevné symboliky v nich hraje významnou úlohu také hudba), ve kterých je esteticky uspokojivého dojmu docilováno kombinací nezvyklých pozic kamery (záběr z krbu), mnohoznačné mizanscény (děsivé figuríny) a extrémního násilí (které by bylo extrémní ještě dnes, jenom bychom toho více viděli). Mezi tím muži propadají frustraci, ženy kují pikle a paranoia stoupá. Barokní psychosexuální thriller se vším všudy. Amare o lasciare. 75% Zajímavé komentáře: obitus, Kangax (06.09.2015)

Dôkaz, že Mario Bava je pre talianske giallo niečo podobné, čo Hitchcock pre americký thriller. Zároveň naozaj relevantná snímka pre dejiny kinematografie v širšom spekte. Je tu stále cítiť vplyv amerických thrillerov, ku ktorým Bava dodáva výtvarné poňatie, ktoré sa stane typické pre talianske giallo/horrory v nasledujúcej dekáde (mladší kolegovia Argento, Fulci, Martino,... ho dotiahnu do dokonalosti) a zároveň ho môžeme chápať aj ako jeden z kľúčových proto-slasherov. V skratke - Bava si nakrútil málo známe európske Psycho. (19.01.2022)

Druhý ze svaté trojice kousků pokládajících v 60. letech v Itálii základy giallo žánru. Naivní scénář a herecké výkony v nádherném a hustě atmosférickém vizuálním balení (už jen ta luxusní úvodní titulková sekvence!), o které se stará vynalézavá kamera, stylové lokace, precizní barevné svícení a krásky svižně servírované tajemnému vrahovi. Ten na ně jde poněkud nenápaditě holýma rukama, což oproti elegantnímu máchnutí blýskavou břitvou působí místy trochu upoceně. Odhalení jeho identity už dneska ze židle nenadzvedne (svůj podíl na tom má i fakt, že film postrádá nějakou hlavní postavu a není s kým jít příběhem a o koho se bát), ale je zajímavě dohráno a každopádně vrhá stín na už tak překombinované odhalení v následujícím Argentově PTÁKU S KŘIŠŤÁLOVÝM PEŘÍM. Hitchcock se při pohledu na to, jak ho taloši zuřivě naivně kopírují, musel hodně nasmát. (28.01.2014)

Za ten rok co uplynul od natočení Girl Who Knew Too Much ušel Bava dlouhý kus cesty. Už se objevují pro giallo typické atributy (černé rukavice, maskovaný vrah - Rorschach by záviděl, explicitní násilí, krásné modelky, krev, zacházení s ženskými postavami obecně), vizuál je dokonalý (a Argentova pozdější inspirace očividná), kamera lahůdková, příběh je adekvátně zamotaný a napínavý, gore se nekoná a film je barevný. A barva Bavovi zatraceně sluší. (31.08.2009)

V půlnoční Itálii kolem módního průmyslu se hemží ženské mrtvoly... aneb moje první setkání s hororovým subžánrem giallo. Ten film se mi občas svou stylizací z duše protivil, mívám problém, když si tvůrci hodně libují v násilí a morbidní estetice. Filmy založené na podobných scéných, o jaké zde není nouze, nebývají mým šálkem kávy, přesto jsem to nevypl a díval se. Od začátku mne totiž nesmírně upoutal úžasný barevný vizuál, se kterým se Mario Bava hodně vymazlil, čím dál víc mne naprosto pohlcovala atmosféra (i když jsem se chtě nechtě snažil bránit :o)) a samotný příběh, ač na první pohled banální, gradoval do hned několika nečekaných a překvapivých zvratů, že jsem s přibývajícími minuty zůstal zírat jako naprosto přikován. Všechny kvality a ohromná sugestivita převýšily mou nechuť, jdu na 4*! Pokud jde o hororový zážitek ve víru 60. let, nějaký Hitchcock se oproti Mariu Bavovi může při vší úctě vážně zahrabat do země. Opětovně se na Šest žen pro vraha nejspíš nepodívám, nicméně za excelentní kus to považuju! 75% (Horror Challenge Tour) (30.05.2020)