Ran

Akiru Kurosawu mám rád najmä z jedného dôvodu - pre jeho dômyselnú réžiu, prácu s hercom a precízne jemné rozprávanie veľkých príbehov, v ktorých sú postavy len figúrkami na šachovnici osudu. Shakespearov Kráľ Lear (ako ostatne aj ďalšie diela tohoto veľkého dramatika) je látkou ako stvorenou pre Kurosawove charakteristické pozvoľné rozvíjanie deja, okázalé herecké výstupy, kvetnaté dialógy a v neposlednej rade pompéznu výpravu. Kamera snímajúca nádherné horské panorámy, komorné palácové priestory aj bojovú vravu (už som takmer zabudol, aký masaker vie Akira rozpútať na bojisku - a že v tomto prípade červenou skutočne nešetril) je skvelá, a je vidieť cit pre výstavbu scény. Práve preto je veľká škoda, že, nech je drvivá väčšina filmu akokoľvek technicky vyladená a na úrovni, niektoré zábery sú neprehľadné, zle kompozične usporiadané alebo len réžijne nevyrovnané oproti zbytku; našťastie je takých pomerne málo. Vyzdvihnúť naopak treba ako vždy vynikajúci hudobný sprievod Tóru Takemicu a, čo už je samozrejmosťou, famózny výkon Tacuja Nakadaia, excelujúceho ako v polohe neľútostného tyrana a krutovládcu, zaslepeného vlastnou tvrdohlavosťou, tak aj bláznivého pomäteného starca, odsúdeného k pozorovaniu zániku vlastnej krajiny a rodu, prenasledovaného svojimi činmi a démonmi minulosti. No a opomenúť nemôžem ani nemenej skvelú Mieko Haradu v roli pani Kaede, ktorej jediným cieľom je zničiť všetko, čo Hidetora vybudoval, a jeho synov nechať trpieť a umierať za jeho chyby. Nebyť pár malých pošmyknutí, bola by to dokonalosť sama. 85% (20.04.2014)

..........Kurosawa sa blížil k sedemdesiatpäťke, keď natočil toto dielo.......... "Kedysi som mal troch synov." Ani neviem prečo, no táto Hidetorova veta ma v mihu naladila na myšlienky o pominuteľnosti. Je možné, že ju v Ran Kurosawa rieši, resp. že ide o jednu z tém, čo ho zaujímajú??? Možné určite..........:) POMINUTEĽNOSŤ. V ľudskom živote má svoju životnosť vlastne všetko, počnúc či končiac samotným ľudským životom. Pre naozaj len komornú predstavu pominuteľnosti vyberám: city, túžby, vzťahy, slová, sľuby, ideály, moc, úspech, neúspech, bolesť, radosť, strach, porozumenie, samota, úprimnosť, vedomosť, nevedomosť.......... Či si to pripustíme či nie, alebo použijeme inú metaforu, pominuteľnosť je imaginárny diktátor striehnuci a vypínajúci sa nad nami všetkými, ktorý nás drží v hrsti. Škodoradostným železným pravidlom býva, že v celej hĺbke oceníme veci, až keď sú už nenávratne preč. Masterpiece. Geniálni Tatsuya Nakadai (Hidetora) a Mieko Harada (pani Kaede) !!! (30.07.2008)

Spojení Shakespearova díla (tentokát Král Lear) s Kurosawovým pohledem opět vyšlo - přesto, starší Krvavý trůn je dle mého lepší. Největší problém v tomto snímku je kamera. Některé scény jsou vizuálně fantastické, promyšlené do nejmenšího detailu a se skoro až neuvěřitelnou kompozicí. Ovšem hned na to následuje scéna, ve které je přesný opak výše zmíněného. Nevím zda to je čistě můj dojem či jde o záměr, ale právě tohle neustále vytrhává z atmosféry jinak vynikajícího snímku. Také některé vedlejší party nejsou odehrány zrovna přesvědčivě, ovšem hlavní charaktery jsou bez výjimky zahrány více než slušně. K dokonalosti tu schází snad jen přítomnost Toshira Mifuneho. (11.01.2007)

Což o to, 100 minut sledovat postupný rozklad zombie Hidetory mě bavilo, ale to by to nebyl Kurosawa, kdyby se nepokusil o nějakou zbytečně dlouhou scénou. Stejně jako v Krvavém trůnu to pro mě byl pohyb armády. Tentokrát vojáci alespoň nebloudili v mlze a proháněli se viditelně po dvorku pevnosti. Co mi ale přišlo fantastické, byly snad všechny rozhovory. Těch tam tedy na 160 minut bylo málo, ale opravdu stáli za to. Ať už pletichaření mocných, nebo šaškovo filozofování, tohle jsem si opravdu užil a zase se o něco víc těším na další Kurosawovi filmy. (23.12.2009)

Můj pátý Kurosawův film, který je svým vzezřením dost podobný jeho předchozím snímkům a jasně tak zapadá do režisérovy poetiky. Líbil se mi více než Tělesná stráž a Žít, které jsem viděla nedávno. Převedení Shakespeara do japonských reálií už u Kurosawy jednou fungovalo, tahle variace na Krále Leara opět funguje a nezdá se, že se jedná o západní motiv. My jej známe i z českých pověstí anebo pohádek a nelze se nezeptat, zdali se nakonec nejedná o tak univerzální téma, jež funguje napříč civilizacemi. Přidání šaška, postavy pro Japonsko naprosto nezvyklé, bylo zajímavým tahem. Výtky mám ke stopáži a nepřehlednosti filmu. No a jak už to tak bývá, opět jsme se s Kurosawou spíše minuli, než aby mě dostal na kolena. Později mu dám další šanci a uvidím, zatím mě nejvíce baví Rašomon. (07.04.2012)