Toni Erdmann

Toni Erdmann je strašně nepříjemný a smutný film. Snad nikdy jsem neviděl žádný jiný příběh, který by se víc rochnil v trapných mezivztahových situacích. Přes svou nepříjemnost je to ale ta největší devíza celého filmu, která vás nad ním donutí přemýšlet ještě třeba několik dní poté. Co tenhle zajímavě vystavěný film kazí je však nesoudnost tvůrců. Film, který by mohl mít úplně jistě 90 minut má téměř dvojnásobek. Chápu, že když postavy stojí půl minuty beze slov před výtahem, má to svůj dramaturgický význam. Některé obrazy jsou ale jednoduše roztahané. Měl jsem pocit, jakoby tvůrci sestřihali hrubáč a už nedošlo na žádné krácení. Netuším zda za to může ego režisérky, nebo aura "je to přece festivalový film", nicméně Toni Erdmann mě i přes zajímavé situace a postavy nakonec ubíjel svojí délkou k nudě. 6/10 (24.11.2016)

Už dávno som si počas sledovania nejakého filmu, nehľadal cestu k hlavnej postave, tak dlhú dobu, ako tu. A popravde. Ani som si ju nenašiel. Vlastne by sa dalo povedať, že ani k jednej z postáv, ktoré v tomto dlhočiznom nemeckom projekte vystupujú, som si žiadny vzťah nevypestoval. Nemci, sú mi neskutočne nesympatickí, a tak tento môj úlet treba vnímať ako experiment, ktorý sa skrátka nevydaril. Vzťah otca s dcérou mi bol úplne "šumák", pričom som snímok ani nedokázal dopozerať. A to ja som jeden z tých, čo sledujú čokoľvek až do úplného konca (!). Neprišlo mi to nijak vtipné, ba dokonca som sa občas za pani Maren Ade cítil trápne. Neskutočne nezáživné, nudné, mdlé, skrátka nijaké ... (02.03.2017)

Dvouapůlhodinová německá tragikomedie o komplikovaném vztahu úspěšné businessmanky a jejího otce se sklony k sivému čtveráctví. Film obsahuje nezapomenutelné scény, přes svou délku rychle uběhne, teď po druhém zhlédnutí už musím říct, že délka je ospravedlnitelná a žádná scéna není zbytečná. Zvyšuji na pět. (09.07.2016)

Estetika evropské artové kinematografie se prolnula s duchem amerického nezávislého filmu. Toni Erdmann je široce rozkročen mezi postavou Tony Cliftona, alter egem Andy Kaufmana, a Elementárními částicemi Michela Houellebecqa. Nová identita hlavní postavě umožňuje proniknout do světa a sociální bubliny jeho dcery (přičemž popis dané sociální bubliny vyznívá velmi nelichotivě), překonat odcizení a umožnit vlastnímu potomkovi kýžené sebepoznání, šířeji ovšem umožnit sebereflexi životů současné západní civilizace, v nichž panují fenomény jako syndrom vyhoření, vyprázdnění obsahu života, ztráta smyslu, odcizení, atomizace rodiny, maximální individualismus, samota, stres, deprese, masky naučených statusových i profesních rolí, materialismus jako nové náboženství... Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to nejspíš i veselé... Smutnokrásné jako písnička Plainsong od The Cure...z alba se symbolickým názvem Disintegration... Jeden z opravdu silných a hlubokých filmů poslední doby! (02.01.2017)

Nenudil jsem se, to ne, ale jak řekla moje manželka, při jedné scéně ji víc zajímal dezert se zelenou polevou, než primárně to, co se odehrávalo na plátně. Když častokrát čteme, že v tom či onom snímku nebyla žádná scéna navíc, žádná zbytečná, u Toniho by se jich sakra našlo. Mnohé nebyly dohrané dle mých představ (narozeninová oslava coby nečekaně bizarní záležitost), nicméně platí, že humor tady jde mnohdy až na kost. Každému ale nesedne. Na druhou stranu, a hodí se, že nám skončily Vánoce, trefně ukazuje, jak se všichni předháníme v srdečnosti, přitom netušíme, co to slovo vlastně znamená. Tvrdá robotická manažerka a její praštěný a opuštěný otec. Jejich vztah se stal chladným, možná vždycky byl. Stejně jako je její pracovní náplň. Přetvářka, ve které nevede soukromý život. Tatík ji v rumunské Bukurešti chce připomenout, jak se dá život naplňovat a žít, jenže naráží na trapné situace nejen z dceřiného nedostatku času. Začne tak do jejího života pronikat skrze vymyšlené alter ego, tu konzultant, tu německý velvyslanec. V detailech jsou tvůrci poměrně silní, jako celek ale neobstojí. Navíc přicházejí s extrémní stopáží. A to byl pro mě další kámen úrazu. 70% (05.01.2017)