Sedící slon

| Dongchun Films | Samovražedná výpoveď režiséra, žiaka Bélu Tarra, ktorý natočil depresívny snímok o 4 ľuďoch a ich osudoch. Niekde v zoo v meste Manzhouli ale sedí slon, ktorý nevníma svet... An Elephant Sitting Still je naozaj depresívny film, so zlou náladou sa neodporúča film pozerať. Film sa akoby snaží vykresliť svet bez akejkoľvek nádeje, lásky, Boha, alebo porozumenia medzi ľuďmi. Je už len na vás, či pristúpite a 4 hodiny sa budete "kochať" v depresívnom rozpoložení. Je to svojím spôsobom dielo obdivuhodné, ale také, ktoré mi nič nevedelo ponúknuť. Neľutujem, že som to videl, ale už nikdy v živote to neuvidím. Nie je dôvod. Viac TU. | Hodnotenie: 6/10 | (09.02.2023)

Opojné mistrovské veledílo zobrazující svět jako kruté a nespravedlivé místo k životu prostřednictvím poeticky provázaných příběhů čtyř postav, jejichž životem otřese sled osudových událostí. Všechny hrdiny (sedmnáctiletá dívka zažívající trpké chvíle se svou matkou, její spolužák, který omylem shodí jiného spolužáka ze schodů, shodou okolností bratra majitele kulečníkové herny, který je svědkem sebevraždy svého nejlepšího kamaráda, a starý muž, který je v malém bytě přítěží pro svou rodinu) sdílejí stejnou pasivní netečnost a rezignovanost a aktivně se projevují jen v kritických okamžicích ohrožení a i tak má jejich činnost obvykle (sebe)destruktivní důsledky. Film, jenž provází aura snímku, jehož debutující režisér se zabil po jeho dokončení, se v tomhle ohledu dá brát i jako klíč k pochopení člověka, který o sebevraždě uvažuje, což ale neznamená, že by v něm neměly místo motivy jako naděje či vykoupení. Hu Bo byl každopádně ohromný talent, natáčející svůj film v sérii předlouhých a neskutečně promyšleně komponovaných záběrů se složitými dialogy a důmyslnou návazností. Výborně obsazení civilní herci předvádějí naprosto precizní a dokonale věrohodné výkony. Čtyřhodinová délka je na první pohled trochu překážka, konzistentně plynoucí a pomalu vyprávěné dílo nicméně dokáže upoutat od první do poslední minuty, s přibývajícím časem je čím dál zajímavější a neustále se v něm odkrývají nové informace i nové zvraty, postupně gradující do perfektně vybudovaného finále, plného empatie a vzájemného porozumění. (01.07.2018)

Čtyřhodinová skladba z dlouhatánských záběrů v tarrovském stylu (sám maďarský mistr je velkým obdivovatelem tohoto kousku) vyprávějící příběh čtyř protagonistů během jednoho dne kdesi v Číně uprostřed ničeho. Jednoduchá zápletka, k jejíž vylíčení by samozřejmě nebylo třeba takové stopáže, není to nejdůležitější. Tím je sdílená pesimistická představa světa hlavních postav, kterou sebou příběh nese. Zákeřného světla kde i ti nejbližší jsou vám těmi nejcizejšími, světa v němž se lidé snaží přežít pod rouškou cynismu, nebo se proti němu pokouší agresivně vymezit, ale v němž zůstanou za každou cenu osamoceni a utopeni v naléhavém pocitu smutku jen s nepatrnou nadějí na nějakou změnu, která je v nedohlednu a také pravděpodobně nikdy nemusí přijít. Pro mnohé film nekoukatelný kvůli své délce a pomalému tempu, pro ty vnímavější jistě také zdrcující, ale právě díky tomu jakou rezonanci film dokáže v divákovi vyvolat nejen pomocí své stopáže, která je po nutném naladění se na trvání filmu jistě optimální. První hodina nebo možná dvě jsou pomalým rozjezdem, kdy je velmi zřídka užíváno nediegetické minimalistické hudby, frekvence jejího užívání se však v druhé půli razantně zvýší a jsou to právě zejména scény, ve kterých s obrazem hudba koexistuje, jež jsou těmi nejpůsobivějšími. (19.06.2022)

Vo filme je oveľa viac „klesania“ ako „stúpania“. Väčšinou sa scéna začne niekde na poschodí a neskôr začne klesať dolu, čo múdro odráža ich vnútorný stav a aj to, kam smeruje ich cesta. Aj keď to už vyzerá, že postavy začnú „stúpať“ a objaví sa iskra nádeje, tak rýchlo aj zhasne. Termín „downward spiral“ pri anglickom popise filmu je tu o to výstižnejší. Približne v polovici filmu sa pri pohybe jednej postavy začne jej tvár v dôsledku úpravy filmu začne rozmazávať, keď začne pripomínať ducha, ktorý len putuje touto pustinou s názvom Zem. Celý film je prakticky dokonalý, no posledných 15 minút je obzvlášť fantastických. Budovanie príbehových línii vyústilo v niečo neopísateľné. Film mohol veľmi ľahko skončiť iba ako plytké melancholické utápanie sa v smútku a nechuti k životu, čo je samozrejme súčasťou filmu, no dá sa v ňom nájsť oveľa viac než len to. Poukazuje na príčiny tohto stavu, ktorý tieto postavy prežívajú, ako aj motívy socioekonomických problémov, túžba zaujať a stať sa niekým a potupa, ktorá s tým prichádza, pocit viny zo skutkov, ktoré už nejdú vrátiť späť... Takto by sa dalo pokračovať donekonečna. Ako som očakával, film bol veľmi vyčerpávajúci, no tá skúsenosť stála za to. Napriek tomu, že film trvá takmer 4 hodiny, by som z neho neubral ani o stotinu. (11.02.2022)

Cinefil slintá blahem, poučený čeká na Godota, laik umírá nudou. Stopáž v průvodci KVIFF 2018 děsí, ale při sledování tohoto skvostu zažíváte neustále stoupající překvapení nad propracovaností všeho, co se ve filmu dá propracovat. Režisér Hu Bo časem neplýtvá, ale bezezbytku využívá pro vykreslení plnokrevných plastických charakterů, a právě díky této filigránské drobnokresbě dává vyniknout subtilnímu příběhu o nitrech lidí žijících, když ne přímo na okraji, tak určitě na vnějším okruhu čínské populace. Dalo by se říci, že svrchu zmíněné čekání na Godota je společným leitmotivem konání většiny aktérů Sedícího slona, které chtě nechtě válcuje nepřízeň osudu, nevysoký společenský status a absence světlé budoucnosti. Předčasná smrt mladého a nesmírně talentovaného režijního debutanta, která jako by dávala pokračovat tomuto příběhu i po závěrečných titulcích, je velikou ztrátou pro světový film. (30.10.2019)